*16.02.1885 †29.03.1972
Český hipolog František Bílek bude navždy spojen především se záchranou koně Převalského jako zakladatel jeho českého chovu a pak i jako regenerátor již téměř zaniklého starokladrubského vraníka.
V roce 1908 absolvoval filozofickou fakultu v Praze a ve studiu pokračoval na zemědělském odboru České vysoké školy technické v Praze. Získal aprobaci učitele přírodních věd, v roce 1917 habilitaci soukromého docenta nauky o rasách a fylogenii hospodářských zvířat (1917), v roce 1919byl jmenován mimořádným profesorem a v roce 1923 i řádným profesorem obecné a speciální zootechniky na VŠZLI při ČVUT a později na VŠZ v Praze
Od roku 1920 přednostou Státního ústavu pro plemennou biologii s pokusnou stanicí v hřebčíně v Kladrubech nad Labem. Později vedl Výzkumnou stanici pro chov koní ve Slatiňanech.
Vynikající český vědecký zootechnik, zakladatel novodobé československé zootechniky (nový přístup ke studiu zootechniky na podkladě širokých poznatků z biologie, genetiky, fyziologie, anatomie a dalších disciplín). Všestranný badatel v chovu koní a skotu se věnoval zejména původu hospodářských zvířat, jejich plemenům a plemenitbě a regeneraci mizejících plemen hospodářských zvířat. Ve čtyřicátých letech ze zbytků rozptýleného stáda starokladrubských vraníků vytvořil ve Slatiňanech skupinu 97 koní, kteří se stali pokračovateli již téměř ztraceného plemene. Zasloužil se o chov koní Převalského, když ve dvacátých letech získal první tři exempláře pro VÚŽV v Uhříněvsi. V roce 1932 byl chov přemístěn do nově vzniklé pražské zoologické zahrady, kde se stal základem unikátního světového chovu posledního divokého koně. Zakladatel Hipologického muzea v zámku ve Slatiňanech.
*08.04.1867 †06.12.1907
Zakladatel moderního skokového a terénního ježdění se narodil 8. dubna 1867, zemřel 6. prosince 1907 na následek zranění, které utrpěl při pádu z koně.
Ve svých třinácti letech vstoupil do vojenské koleje ve Florencii, byl vojákem z povolání. Byl povolán do slavného jezdeckého učiliště v Pinerolu, kde byli vojáci cvičeni pouze ve vojenském služebním ježdění.
Ve skoku do výšky na sebe upozornil Caprilli, když skočil tehdy neobvyklou výšku 140 cm. Byl vyslán do učiliště Tor di Quinto, kde se věnoval hlavně terénnímu ježdění a poznal jeho význam při práci s těžko ovladatelnými nebo zkaženými koňmi. Ve funkci instruktora začal svoji „přirozenou“ metodu ježdění uplatňovat jako učitel. Správnost své metody dokazoval vítězstvími ve skoku do výšky výkonem 160 cm, později v roce 1901 výškou 185 cm. Jednalo se o stehnový (lehký) sed nejen při skoku samém, ale i najíždění, zkrácené třmenové řemeny, které umožňovaly pevné našlápnutí do třmenů.
Caprilli docílil na neveřejných závodech světového rekordu ve skoku do výšky 208 cm. Propagátorem „italského“ ježdění u nás byl hlavně ve dvacátých letec h Rudolf Popler a jeho žáci. Caprilliho objevné dílo, i když byla snaha mnohokrát ho „vylepšit“, je v zásadě stále platné.
*04.03.1923 †20.02.2014
Italský jezdec Piero d‘ Inzeo byl starší ze slavné dvojice jezdeckých bratrů (Raimondo). Oba bratři patřili k legendám poválečného světového jezdectví a oba soutěžili na osmi olympijských hrách. Piero D‘ Inzeo získal celkem šest olympijských medailí. Poprvé hned dvakrát na svých prvých OH ve Stockholmu v roce 1956, kde byl ve skocích třetí a s týmem Itálie pak stříbrný. Dále to byly dvě medaile (individuální stříbro a týmový bronz) v Římě v roce 1960. Následoval týmový bronz v Tokiu v roce 1964 a stejně tak v Mnichově v roce 1972.
Piero d‘ Inzeo také získal medaili na čtyřech po sobě jdoucích Mistrovství Evropy. Mistrem Evropy se stal v Paříži v roce 1959. V Cáchách byl v roce 1958 a 1961 stříbrný a současně s legendárním Hans Günther Winklerem stanul na stříbrném stupni i v Londýně v roce 1962. Celkem čtyřikrát (v letech 1952 až 1965), zvítězil při Grand Prix v Cáchách. Piero d´Inzeo je také rekordmanem v počtu vítězství při římském CSIO. Celkem v Římě vyhrál 64 soutěží a sedmkrát v Grand Prix. Italský olympijský výbor (CONI) vyjádřil tomuto jezdci uznání i slavnostním uvedením do síně olympijské slávy Itálie.
*02.02.1925 †18.11.2013
Málokterý z jezdců dosáhne ve svém životě tak významného postavení, jako se to podařilo italskému internacionálovi Raimondu d´Inzeovi. Narodil se v rodině významného jezdeckého instruktora v důležitém equitačním centru v Piemont Reale. Věhlas jména šířil společně se starším bratrem Pierem. Raimondo startoval na osmi OH.
Společně s bratrem zcela ovládali mnoho let italský i světový sport. V roce 1960 se na OH v Římě stal Raimondo, po zisku individuálního zlata ve skákání (POSILLIPO – foto), miláčkem italských fanoušků. Jeho bratr Piero stál hned pod ním, na stříbrném stupni..
Když Raimondo vzpomínal na své začátky prozradil, že do 10 let se bál koní. Protože se ale cítil při rozhovorech otce se starším bratrem vyloučený, rozhodl se svůj strach překonat. Nikdy toho nelitoval.
Stejně jako jeho bratr nakonec získal celkem šest olympijských medailí. Poprvé startoval na OH v roce 1948 ve všestrannosti. Naposledy pak v roce 1976 v Montrealu, kdy byl navíc při slavnostním zahájení vlajkonošem italské výpravy. V roce 1993 navštívil jako vedoucí italského týmu i Českou republiku.
*05.07.1904 †28.09.1985
Major Josef Dobeš byl více než 50 let vedoucí postavou našeho jezdeckého sportu. Do historie jezdectví se zapsal nejen svými jezdeckými výkony a trenérskou prací, ale i stovkami odborných článků a přednášek, čtyřmi jezdeckými učebnicemi a navíc i svými kresbami, plastikami.
Narodil se 5. července 1904 v Přezleticích u Prahy a od svých dětských let pracoval s koňmi. Jezdecký talent rozvíjel především ve vojenské akademii v Hranicích na Moravě a později vyšším kursu učitelů jízdy v Pardubicích. Byl jedním z posledních žáků Rudolfa Poplera a od roku 1933 se zúčastnil mnoha reprezentačních startů.
Slibnou jezdeckou kariéru však přerušila válka. Bohužel ani dobrodružná dezerce z řad vládního vojska přes Itálii a Švýcarsko až do Anglie nezabránila jeho poválečnému uvěznění. A tak několika měsíční znovu se slibně rozvíjející jezdecká kariéra skončila v komunistickém vězení Na Mírově. Neuvěřitelnou vitalitu tohoto jezdce dokládá i skutečnost, že po propuštění se opět velice rychle dostal do nejlepší sportovní formy a v roce 1959 získal ve svých 55 letech na národním šampionátu stříbrnou medaili ve skocích na koni Gama. Mjr. Josef Dobeš zemřel 28. září 1985
*09.07.1939 †07.05.2016
Jiří Gebauer se narodil v Hradci nad Moravicí – Kajlovci. K jezdeckému sportu ho přivedl strýc, který pracoval jako voják z povolání v tehdejší vojenské hříbárně v Rudné pod Pradědem. Od 15 let byl členem Baníku Ostrava a s dorosteneckým družstvem v roce 1957 startoval na M-ČR v Poděbradech. Za 14 dnů poté byl pozván do Poděbrad i na mezinárodní závody (VIKTOR).
Před závody absolvoval týdenní soustředění vedené mjr. Josefem Dobešem. V roce 1959 jezdil při své základní vojenské službě v Liptovském Mikuláši a startoval i na M-ČR v Pardubicích (ICA).
V průběhu let začal spolupracovat s regionálními médii i odbornými časopisy jako novinář, později i jako fotograf. Trvale zakotvil v Opavě a je členem JK Opava – Kateřinky. V roce 1986 se pro nakladatelství Olympia autorsky podílel na fotodokumentaci knihy Josefa Dobeše „Jízda na koni“. Od prvních ročníků byl i důležitou součástí redakčního týmu Jezdce.
Od osmdesátých let se angažoval v různých funkcích v okresních i krajských strukturách jezdeckého svazu i ČSTV. Do roku 2012 vykonával funkci národního rozhodčího.
Za jeho celoživotní činnost jej časopis Jezdectví v roce 2007 uvedl do Dvorany slávy v rámci výstavy Kůň v Lysé nad Labem. Dne 4. 10. 2009 mu byl udělen Čestný odznak ČJF za dlouholetou práci pro rozvoj jezdectví.
Cesta Jiřího Gebauera skončila 7. května 2016 ve věku nedožitých 76 let.
*05.08.1943
Jméno Jiřího Pecháčka zaujímá v české jezdecké historii výsadní postavení. Na čelo soutěžní společnosti se dostal velmi rychle, když v roce 1961 reprezentoval ČSSR již jako 18letý jezdec. Reprezentačnímu týmu pak byl oporou dalších 40 let leckdy zcela oamocen.
Jeho postavení v československém a českém jezdectví bylo zcela dominantní. Ještě při CSIO 2002 v Poděbradech přispěl s VENEUR dvěma čistými koly ke druhému místu našeho týmu v Poháru národů.
V ČR je ve skokové disciplíně doposud jediným držitelem zlatého odznaku FEI. Ten získal za dosažení mety 50 absolvovaných Pohárů národů. Jejich počet se nakonec zastavil na čísle 53. Mohlo jich být mnohem víc. Bohužel Jiří Pecháček ale většinu svého sportovního života prožil za železnou oponou. V té době byly výjezdy ke startům v zahraničí i do komunismu „spřátelených“ zemí komplikované. Navíc se často v celém Československu nenašli další jezdci, kteří by mohli, společně s ním k Poháru národů nastoupit. O to větší obdiv zaslouží jeho výsledky, které byly často při občasných startech v kapitalistické cizině srovnatelné s jeho tehdejšími evropskými konkurenty. Mezi ně patří nejenom účasti při ME a MS, ale ve výsledcích ční především jeho 21. místo na ME v roce 1977 ve Vídni, kdy mu postup do finále unikl doslova o kousek.
Jen díky byrokracii socialistického sportu se nemohl zúčastnit na vrcholu své výkonnosti OH v Moskvě. Na OH však nakonec přeci jen startoval a po změněně společenského systému se s GARTA zúčastnil v roce 1992 OH v Barceloně.
Jiří Pecháček po skončení své jezdecké kariéry pokračuje v trenérské práci a je již řadu let vedoucí Sportovního centra mládeže. Díky nastupující jezdecké generaci tak stále vévodí jezdecké scéně, protože medaile na národních šampionátech sbírají povětšinou jeho svěřenci.
*13.01.1883 †05.07.1942
Gottlieb Polak se narodil v Kladrubech nad Labem a jeho otec byl zaměstnancem císařského hřebčína. Přes dětství strávené u koní se nejprve věnoval umělecké dráze a v Praze začal studovat HAMU – obor housle. Po roce ale studium přerušil a v roce 1900 nastoupil do jezdecké stáje v Kladrubech jako učeň. V letech 1904 – 1907 sloužil u hulánského pluku v Pardubicích, odkud byl v roce 1908 převelen do Vídně. Již v té době na sebe Polak upozornil jako mimořádně talentovaný jezdec. V roce 1920 byl proto jmenován jezdcem ve Španělské jezdecké škole. Jeho postup pokračoval v letech 1927 až 1940, kdy se stal nástupce Václava Zrusta jako prvním jezdec.
Mezi nejslavnější Polakovi žáky patřil plukovním Alois Podhajsky, který v roce 1936 v Berlině získal bronzovou medaili v drezúře na olympijských hrách. Dále takové osobnosti , jako Waldemar Seunig nebo Georg Wahl. Gottlieb Polak byl i v letech 1930-31 učitelem švédského prince Gustafa Adolfa a byla mu udělena Vasa medaile.
Gottlieb Polak je zmiňován pozdějším významným autorem Waldemarem Seunigem jako „génius na koni „, který v sobě nezapřel hudební sklony a ve svých lekcích používal obraty jako např. „…váš kůň je jako housle a vaše jízda jako tichá hudba.. „.
Dne 10. května 1942 postihl při výcviku v sedle Gottlieba Polaka infarkt. Zemřel ve Vídni o necelé dva měsíce později ve věku 59 let. Pohřben na hřbitově Hietzing ve Vídni.
*27.10.1895 †02.12.1969
Nejznámějším jezdcem československé jezdecké historie je bezesporu František Ventura. O svoji jedinečnost se zasloužil tím, že v roce 1928 získal na OH v Amsterodamu zlatou medaili ve skoku jednotlivců.
František Ventura se narodil 27. října 1895 v Hradci Králové a zemřel 2. prosince 1969 v Praze. Byl absolventem jezdeckého kurzu ve francouzském Saumuru a jedním z prvních učitelů v jezdeckých učilištích v Hodoníně a později v Pardubicích. V letech 1924 až 1931 pak stálým členem čs. reprezentačního družstva.
Zlatým písmem se zapsal do historie amsterodamskou soutěží 28. srpna 1928 v sedle koně Eliot.
V Amsterodamu tehdy startovalo 48 jezdců. Sedm z nich zvládlo základní parkur bez chyb. Po prvém rozeskakování zbyli již jen tři. Ve druhém rozeskakování to byl již jen náš F. Ventura. F. Ventura byl i v poválečné době aktivním spolutvůrcem jezdecké organizace jak na národní tak mezinárodní úrovni. Byl prvním zástupcem Československa v Mezinárodní jezdecké federaci (FEI) a i místopředsedou Čs. jezdeckého svazu.