Vídeňský Maria-Theresien Platz se nachází na Ringstraße přímo naproti Hofburgu. Jedná se spíše o malé náměstíčko s květinovými záhony a okrasnými keři. Po obou stranách náměstí jsou totožné budovy dvou vídeňských muzeí – Naturhistorisches Museum a Kunsthistorisches Museum. Jediný rozdíl tvoří sochy na fasádách těchto staveb. Na přírodovědném muzeu jsou postavy zobrazující obyvatele různých kontinentů a na kunsthistorickém významní evropští umělci.
Ve středu náměstí stojí pomník rakouské císařovny a české královny Marie-Terezie. Socha byla vytvořena v letech 1874 až 1887 Kasparem von Zumbusch. Znázorňuje na trůně sedící císařovnu Marii Terezii, kterou obklopují jezdecké sochy čtyř vojevůdců: Leopolda Dauna, Ludwika Andreaase von Khevenhüllera, Ernst Gideona von Laudona a Otto Ferdinanda Trauna.
Kaspar Clemens Eduard Zumbusch (1830 – 1915) byl německý sochař, který se stal předním sochařem novobarokních památek. V roce 1873 dostal z vídeňské umělecké akademie nabídku na pozici profesora. Jeho pomníky a sochy proto nalezneme jak v Rakousku, tak po celém Německu. Pomník Marie Terezie je jeho největším dílem. Ve Vídni jsou ale ještě jeho jezdecké sochy maršála Josefa Radetzkého (1891) a arcivévody Alberta (1898-1899) před galerií Albertina.
Koně z Zumbuschovy dílny nepřináší podle mého soudu do uměleckého ztvárnění nic zásadního. Figury jsou proporčně dokonalé, ale působí někdy až příliš schématicky. Dokazují ovšem hipologickou vyspělost 19. století. Zumbuschovi koně působí živě, s uvolněnými vazy a vysokým vzpřímením.
Postava Marie Terezie silně rezonuje i v našich zemích. Tato významná panovnice stála u přelomové reformy zemského chovu. Po sedmileté válce, která ukázala zvyšující se armádní potřeby koní, bylo zřejmé, že stát musí v chovu koní převzít iniciativu. Marie Terezie proto 13. srpna 1763 vydala dekret, kterým byla státu stanovena povinnost dohlížet a ovlivňovat zemský chov koní tak, aby splňoval státní zájem. Na základě této reformy byla monarchie rozdělena na pět území, jejichž chovatelům byl díky tradici svěřen chov různých typů koní nezbytných pro armádní potřeby monarchie.
Těchto pět rozsáhlých částí monarchie bylo děleno na tisíce okrsků, které umožnili zemským chovatelů využít služeb státního hřebce. Tím začala centrální moc významně ovlivňovat typ koní v regionu chovaných. Protože těchto mini území bylo mnoho, vznikla i významná potřeba státních chovných hřebců. Výběrem, dozorem nad odchovem a výcvikem hřebců byly pověřeny vybrané jezdecké útvary. Stát dohlížel nejenom nad kvalitou plemeníků tak aby byla v souladu se státní chovatelskou doktrínou, ale i nad rotací hřebců.
Na území českých zemí proto na sklonku 18. století vznikly vojenské útvary v Písku, Praze, Nemošicích, Staré Boleslavi, Plzni, Bzí a Domažlicích, které byly pověřeny výkupem, odchovem, výcvikem a výběrem hřebců pro zemský chov. Tyto vojenské útvary se tak staly předchůdci Zemských hřebčinců. Zemský hřebčinec v Písku je tak státním chovatelským zařízení s více jak 250 letou tradicí.
