Jezdecká socha Jana Žižky z Trocnova je nepřehlédnutelnou dominantou Prahy a s výškou 9 metrů, délkou 9,6 metrů a šířkou 5 metrů patří k největším jezdeckým sochám světa. Její poloha na vrchu Vítkově je historicky spjata s místem slavné vítězné bitvy malého husitského vojska s přesilou křižáků 14. července 1420.
Pohled a hodnocení husitského hnutí prodělalo v průběhu posledních dvou století mnoho poloh. Od romanticky laděného pohledu poloviny 19. století, který byl poplatný národně obrozeneckému hnutí, přes prezentaci husitů jako historického završení snahy o uchopení moci lidem. Tento ideologický pohled razila především komunistická moc, která jej podávala jako první doklad o vítězství lidu. Není cílem analyzovat tato pojetí, i když je dobré všechny aspekty vnímat. Hlavním objektem zájmu návštěvníků Na Vítkově by měla být právě velkolepá socha Jana Žižky z Trocnova, která památníku vévodí.
Pantheon na Vítkově byl vystavěn v letech 1928 až 1938 a měl sloužit jako věčná připomínka hrdinství československých legií v průběhu první světové války a v boji proti sovětským bolševikům. V průběhu výstavby dozrála i myšlenka, že se stane velkolepým mauzoleem československých prezidentů.
Ani jeden ze záměrů se ale nenaplnil. Tomáš Garrigue Masaryk pompu nesnášel a pantheon na Vítkově jako místo svého posledního spočinutí důrazně odmítl. Samotnou výstavbu pantheonu pak zastavila 2. světová válka, která nejenom že svými hrůzami tu první zcela zastínila, ale navíc za nedlouho po ní proběhl v Československu komunistický převrat. Ten všechny původní záměry definitivně změnil. Komunistická moc záhy přeměnila památník, po vzoru mauzolea V. I. Lenina v Moskvě, na místo k vystavení mrtvoly Klementa Gottwalda. Tím byly veškeré původní představy o funkci pantheonu definitivně zničeny. Bohužel přes změnu společenského systému stojí památník na Vítkově mimo zájem většiny obyvatel Prahy i turistů, bohužel včetně nezájmu o překrásnou jezdeckou sochu Jana Žižky.
Autorem sochy je Bohumil Kafka (1878-1942), který zadání na zhotovení sochy získal v roce 1932. Jeho umělecky poctivé snažení o dotvoření monumentálnosti místa se ovšem stalo předmětem politického boje. Kafka byl po celé desetiletí atakován mnoha „poradci“, kteří se chtěli k jeho uměleckému pojetí vyjádřit. V čele jeho odpůrců stál senátor František Udržal. Jeho ataky se staly náplní nejenom mnoha článků v celostátních denících, ale později i předmětem mnoha ilustrovaných vtipů. Ty dokládají, že si mnozí absurdnost těchto útoků uvědomovali. Bohužel Kafku téměř nepřetržitá nutnost obhajoby díla velmi vyčerpávala. Mnohokrát to dokonce vypadalo, že práce zůstane nedokončena. Vše navíc zkomplikovala světová válka. Přesto na počátku 40. let odevzdal Kafka sádrový model sochy (bronzový odlitek naleznete v prvním patře památníku). Její dohotovení ve skutečné monumentální podobě a i konečnému odhalení (14. 7. 1950 k 430 letému výročí bitvy na Vítkově) se ale nedožil. Zemřel uprostřed 2. světové války v roce 1942.
Modelem koně byl Kafkovi norický hřebec Theseus ze zemského hřebčince v Tlumačově. Již plemenná příslušnost Thesea, dokázala kritiky Kafky pobouřit. V poslanecké sněmově omylem zaměnili slovo „norický“ za „nordický“ a Kafka byl atakován za snahu posadit významného bojovníka za náboženskou svobodu na koně spojovaného tak s německým nacismem.
Kafkovy zápisky dokazují, že při tvorbě sochy významně čerpal ze zkušeností Josefa Václava Myslbeka. V té době dělilo Kafku od stavby sochy sv. Václava jen necelé dvacetiletí. Dokládají to dochované zápisy rozhovoru s Myslbekovým štukatérem Victorem Silvestrem z roku 1931. Jeho zájem se soustředil především na technické řešení statiky sochy i způsobu výroby hliněných předloh pro bronzové odlitky tak obrovské sochy. Výsledný pomník vyjadřuje silného vojevůdce a postoj koně zdůrazňuje odhodlání jezdce neustoupit ve svém boji.
Již téměř 70 let je Jan Žižka symbolem památníku na Vítkově. Čas potvrdil Kafkovu uměleckou pravdu. Jeho Žižka je tvrdým a pevným vojevůdcem, prostý ovšem jakékoliv pýchy a zpupnosti. Díky soše se nesmrtelnosti dostalo i norickému Theseovi. Pro něj bylo ovšem pózování pro jednu z nejslavnějších soch Československa jen malou životní epizodou. Dokládá to jeho plemenná karta. Bohužel díky všemu, co bylo řečeno o samotném památníku, žije socha na Vítkově svůj život osamoceně. Obdivována je jen malým počtem návštěvníků přesto, že by si zasloužila stát v samotném centru turistického zájmu.
Ing. Cyril Neumann