V internetovém časopisu iKůň č. 5, který vyšel 1. května, byla uveřejněna moje glosa na téma budoucnosti soutěžního jezdectví po koronavirové karanténě. S několikadenním odstupem ji zpřístupňuji i čtenářům blogu Jezdec. Ing. Cyril Neumann
Soutěžní jezdci celého vyspělého světa zažívají na jaře roku 2020 donedávna neuvěřitelnou situaci. Jsou se svými koňmi uzavřeni v domovských areálech a prožívají na mnoho let opuštěnou soutěžní přestávku. Koronavirová karanténa uvrhla svět do sociální izolace a zatím si není nikdo zcela jist, jak se bude vše vyvíjet.
Stalo se tak něco neuvěřitelného. Koně a jezdci přestali soutěžit. Ještě nedávno situace zcela absurdní. Nepředstavitelná věc. Koně zůstávají ve stájích. Kamióny zaparkované. Celá generace soutěžních jezdců zažívá nepoznané – volné víkendy.
V roce 2008 jsem mnoha významným osobnostem soutěžního světa jako reakci na neustále se roztáčející kolotoč soutěžního jezdectví položil provokativní otázku „Co bude dál?“. V anketě, která byla zahájena na stránkách Jezdecké ročenky 2007 a pokračovala téměř dva roky na stránkách Jezdce (je stále k nahlédnutí v archivu www.jezdec.cz v odkazu „Rubriky“), zazněla vyjádření k vývoji soutěžního jezdectví ze všech možných pohledů. Přetřásala se komercionalizace sportu, welfare koní, vznik a vývoj hipologického průmyslu. Slovo dostali příslušníci starší generace i ti mladší. Odborníci i ti méně zasvěcení. Jejich názory byly často generačně rozdílné. Starší se ve svém hodnocení neradi vzdávali bývalé a možná leckdy i jen domnělé „koňařiny“, mladší je chápali jen občas a častěji spíše nechápali. Celou anketu uvedl MVDr. Norbert Záliš. Píše se rok 2007:
„Třicet let má za sebou geniální počin Maxe E. Ammanna, parkurový WORLD CUP. Nejen, že své disciplíně přinesl strmý růst a atraktivitu, ale prokázal svou užitečnou nakažlivost a prosadil se i v disciplínách dalších. Pak se trochu zahltil sám sebou a vypustil odnože typu Riders Tour či Super League. Ale čas nestojí, čas spěchá.
Jezdecké disciplíny se mění samy v sobě, jezdectví směřuje od přírody k technologiím. Nejen parkury se staly akrobacií. V teráriích jezdeckých stadionů běhají koně „jako veverky v kole“, aby si zasloužili svou existenci. I na druhém pólu, který si nežádá odbornictví, v show arenas, běhají koně svůj běh o život a tleská jim dav stále netrpělivější v možnostech ubavit se k smrti. Kalendář je dnes zahlcen termíny, konkurenční show se překrývají, na jedněch závodech se skáče na třech kolbištích a úlohy jezdí na sedmi obdélnících zároveň.
Nelze se vyhnout otázce, co bude dál. Slýcháme i antropomorfizující účelově alibistický blábol, „že koně rádi závodí“. Ale pravda je, že koně jsou chováni takoví, aby se hodili „do stroje zábavy a sportu“, který je už jen sluhou reklamy ve světě všeovládajícího trhu. Pokud se kůň ještě dost nehodí, pomohou mu speciální udidla a řemení. Mluví se o lásce k jezdectví, ale je za tím spíš posedlost penězi nebo zbytnělé ego. Sám život nahrazujeme trhem, není čas souznít s jiným živým tvorem.
Co myslíte, jaký nás a koně čeká vývoj? Co chceme pro sebe a pro koně od budoucnosti? Co bychom měli chtít? Co bude dál?“
Za těch 12 uplynulých let vše pouze eskalovalo. Soutěže s atmosférou staleté tradice byly vytlačeny umělými seriály pulsujícími již pouze díky ekonomické síle svých protagonistů. Nikomu se již nestýská po zimní přestávce. Letecké cestování koní se stalo samozřejmostí. Neoficiální mezinárodní závody již nepotřebují reprezentační týmy. Desítky startů na mnoha koních již nejsou jen výsadou profesionálů. Soutěží se po celé dny, často i ty všední. Národní jezdecké federace mají na světové dění pramalý vliv. I v naší zemi se již vyjadřují ceny koní pouze v eurech.
Uvědomuji si, jak říkají Australané, že „moje loď již odplula“. To není nic nového a dokonale to ilustruje pietně uchovávaná vzpomínka mého praděda, který text o svém dětství uvedl v roce 1896 větou „V dnešní uspěchané době, kdy není na nic čas….“. A proto nejsem tím zcela pravým komentátorem nastalé situace. Mně osobně vrcholové soutěžní jezdectví již dlouho nechybí. Berte tak můj subjektivně laděný text spíše jako glosu, fejeton, či sloupek.
Soutěžní jezdectví zažívá oddechový čas. Mnozí koně mají jedinečnou příležitost doléčit stará zranění, jezdci opravit chyby a jezdecké stereotypy. Zajímalo by mě, zda se ještě zcela nezapomněli “učit jezdit“. Tedy něco, na co mnohým pro samé soutěžení nezbýval čas. A zda je někdo, kdo by je na cestě k jezdeckému řemeslu vedl. Nebo již zcela všichni propadli pocitu, že bez soutěže nejde žít. Dva měsíce bez závodů jsou možná pro někoho ztraceným časem. Někdo si možná položí i otázku, zda je v tom případě nezbytné koně vůbec mít.
Mnoha areálům chybí příjem, který jim pořadatelské podnikání zaručovalo. Ekonomika celého světa se propadne o mnoho procent. Byla narušena a zpochybněna hypotéza západního světa o trvale udržitelném rozvoji. Již z logiky věci něco, co nelze udržet donekonečna. Něco, co je po mnoho let pouze chlácholeno narůstajícím dluhem. Ten se nyní dramaticky zvýší. Iluzi spokojenosti na základě růstu HDP bude nutné udržet za každou cenu. Jinak to už neumíme. Nezažíváme to podobně i na kolbištích?
Celá „vyspělá“ společnost, stejně jako soutěžní jezdectví, by ale mohla nastalou situaci využít. A je tu znovu otázka „Co bude dál?“. Koně jsou jedním z největších dědictví lidstva. Skutečně si musí zasloužit svoji existenci jen prostřednictvím sportovního kolbiště? Nenašli bychom lepší formu sportovního jezdectví? Skutečně nejsme schopni se svými koňmi jenom být? A až vše pomine, opět začneme roztáčet jen na pár dní opuštěnou centrifugu? Zase se pouze vrátíme k modelu stále více závislém na množství vložených peněz? A to nejen do sportu, ale i do PR aktérů? Umíme vůbec ještě něco jiného?
Uvědomuji si, vyjádřeno slovy Norberta Záliše, že „nástupiště, na kterém stojím je již zcela prázdné“? Můj vlak již odjel. Ale přesto. Co bude dál?
