Na představení jedné z ikonických jezdeckých soch světa myslím již dlouho. Letos mě konečně, při příležitosti OH, cesta přivedla do Paříže. Proto se můžeme společně podívat na jedno z nejslavnějších ztvárnění Johanky z Arku. Naleznete ho na Place de Pyramides, nedaleko Louvre a na severní hranici Tuilerijské zahrady. Jedna z mnoha jezdeckých soch Johanky je v Jezdci popsána od března 2020. Jejím autorem je Paul Dubois a socha je spojena především z katedrálou v Remeši. Jedna z jejích kopií ovšem stojí i v Paříži na Place Saint-Augustin. Ta, které se budu věnovat nyní je ovšem ještě slavnější než klusající Johanka Duboisova. Překvapivě má tato socha ikony francouzských dějin hodně společného nejenom hipologickou historií Evropy, ale i z českými zeměmi.
Autorem sochy je jeden z nejdůležitějších sochařů 19. století Emmanuel Frémiet (1824-1910). Od počátku své umělecké dráhy ztvárňoval zvířata a studium anatomie zvířecích těl bylo jeho hlavním zájmem. Skutečný věhlas mu ovšem přinesla až zlatá Johanka z Arku, která stojí symbolicky v místě, kde významný tvůrce novodobé hipologické historie Antoine de Pluvinel založil v roce 1594 slavnou Academie d’Equitation. Mezi jeho žáky patřil na počátku 17. století nejenom kardinál Richelieu, ale i sám král Ludvík XIII.
Frémiétova socha Johanky z Arku je v Paříži i oblíbeným místem k prezentaci politických názorů. Vztyčena byla v roce 1874. Frémiet v ní využil zkušenosti získané z jiného jeho slavného jezdeckého pomníku, který ztvárnil císaře Napoleona při svém triumfálním návratu z Elby. Tato socha byla původně v Grenoblu, ale po pádu francouzského císařství byla v roce 1870 rozmontována. Frémiet se již její nové instalace nedočkal, protože ta se konala až v roce 1929 a Napoleon na koni stojí nyní v městečku Laffrey.
O to více ale Frémieta pohltila práce na jezdeckém ztvárnění Johanky z Arku. Ale ani tady nešlo vše hladce. Socha byla na náměstí Pyramid instalována v roce 1874, ale Frémietovo pojetí se stalo předmětem rozsáhlé kritiky. Kritikům se zdál Johančin kůň příliš velký a figura jezdkyně ne dostatečně ženská.
Pokud se na původního Johančina koně podíváme pečlivě, neujde nám jeho podobnost s koněm sv. Václava. Vysvětlení je prosté. Josef Václav Myslbek patřil mezi Frémietovi obdivovatele. V roce 1878 byl na studijním pobytu v Paříži, který ho velmi inspiroval. Můžeme se domnívat, že obdivoval i Frémietovu Johanku. Johančin první kůň byl moderního renesančního typu, ve vysokém sebrání a vzpřímení.
Frémiet byl ve své práci velmi pečlivý a s některými výtkami svého původního pojetí se ztotožnil. V průběhu 80. let 19. století tak využil zakázky k vytvoření repliky sochy pro město Nancy a zhotovil ve dvou kopiích sochu novou. K výměně původní sochy na Place de Pyramides využil rozsáhlé rekonstrukce přilehlých ulic. Aby předešel případným porovnáváním obou verzí, nechal na vlastní náklady novou sochu pozlatit. Socha tak získala oslnivou exkluzivitu a rychle i přízeň veřejnosti.
Stejně jako kůň sv. Václava i kůň Johanky kráčí a socha stojí pouze na dvou nohách. Kůň je poměrně robustní a má tak zvýraznit dívčí křehkost jezdkyně. Ta ovšem ve svém výrazu nese značnou dávku odhodlání, s kterým je legenda Johanky po staletí budována. Jezdkyně sedí v typickém gotickém sedu, s chodidly hluboce vnořenými do třmenů. Figura koně je stejně moderní jako figura koně Myslbekova a rozhodně nenese předpokládané exteriérové vzezření koní vrcholného středověku.
Bohužel protože původní sochu Frémiet roztavil, nemůžeme dnes obě sochy porovnat. Musí nám stačit jen náčrtky a historické fotografie. Pro nás je ovšem důležité, že možná právě tato socha stála nepřímo i u zrodu svatováclavského nápadu Josefa Václava Myslbeka.
Pokud se dostanete někdy do Paříže, určitě si tuto sochu nenechte ujít, stejně jako celou řadu dalších jezdeckých pomníků, se kterými jsem připraven Vás postupně seznámit.
Cyril Neumann
