Z pětice českých patronů tvořících sousoší v horní části pražského Václavského náměstí měl sv. Václav vždy nejlepší rozhled – díky vyššímu podstavci i koni, na kterém sedí. A tak první století české státnosti tu zažil jako jediný očitý svědek celé.
Sečná zranění na Václavově lebce uchovávané ve svatovítské katedrále jsou dokladem kritických situací, do nichž se panovník dostával. Ale také autor patronova pomníku Josef Václav Myslbek si musel své dílo odhalené roku 1913 vybojovat.
Umělcův zápas o defitivní podobu jezdecké sochy a především o to, aby vůbec knížete obklopeného světci Anežkou Českou, Ludmilou, Prokopem a Vojtěchem mohl vytvořit, trval bezmála tři desetiletí. Stejnou dobu jako Václavův život.
Pražští radní nejprve oslovili tehdy významného umělce Bernarda Seelinga, který je autorem soch na Prašné bráně. Jeho návrh získal podporu a v letech 1880 až 1886 se na jeho realizaci uskutečnila sbírka.
Jenže pak vstoupil do hry Myslbek. Vážený umělec a profesor na umělecko-průmyslové škole rozvíjel svatováclavský motiv již několik let a byl na práci připravený. Co Myslbekovi pomohlo, dnes nezjistíme, ale zakázku na vytvoření modelu sochy v roce 1887 získal.
V prvním návrhu spojil barokní pojetí sv. Václava na koni s představou gotického rytíře v brnění. Takové tvarosloví je podobné soše sv. Jiří na Pražském hradě a je proto zřejmé, kde se Myslbek inspiroval. Následně ale představu opustil. S uznáním byl přijat až třetí Myslbekův návrh z roku 1888. Sochař za něj získal Zlatou medaili na výstavě v Mnichově.
Kresby k pomníku dokládají, že se Myslbek důkladně věnoval nejen přípravným studiím, ale také hipologickému pozorování. Modelem mu stál hřebec Tigr ze suchdolských stájí patřících významnému mecenáši vědy, kultury a umění Alexandru Brandejsovi.
Myslbek se soše koně věnoval 12 let. Inspiraci hledal v antických či renesančních dílech. Důležité byly ovšem i sochy Myslbekových pařížských současníků Emmanuela Frémieta či Paula Duboise znázorňující Johanku z Arku v koňském sedle.
Těsný konkurs
Myslbekův návrh z roku 1888 vzbudil velký zájem. O tři roky později proto pražští radní autora potvrdili jako budoucího tvůrce sochy. Následující události ale přinesly komplikace.
Z předpokládaného nákladu 60 tisíc zlatých scházelo po všech sbírkách a mecenášských vkladech 12 tisícovek. Proto byl o příspěvek na sochu patrona požádán Zemský sněm ve Vídni. Jednání se vlekla dva roky, ale žádost nakonec podporu získala.
Jenže rakousko-uherské peníze otevřely nový problém. Vídeňský sněm prostředky na sochu 15. ledna 1894 přiznal, ale podmínil je vypsáním veřejné soutěže. Po sedmi letech práce tak musel Myslbek o umělecky i finančně lukrativní zakázku bojovat opět od začátku.
Na konkurz reagovala téměř dvacítka autorů. Termín dodání bronzového modelu sochy byl však krátký – do 10. prosince 1894. To přineslo Myslbekovi výhodu. Ve lhůtě se sešly pouze tři návrhy, kromě Myslbekova ještě od Bohuslava Schnircha a Františka Rouse.
Rousova socha ale působila toporně – kůň stojící zapřen na čtyřech nohách s hlavou stočenou až na prsa, postrádal eleganci. Kvalitnějším soupeřem byl uznávaný sochař Bohuslav Schnirch, který právě prožíval čerstvou zkušenost s jezdeckým pomníkem Jiřího z Poděbrad. Na jeho straně stála i popularita, kterou mu vynesly návrhy sousoší trig pro Národní divadlo.
Porota rozhodla šalamounsky: 15. prosince 1894 vyhlásila dvě první místa a Schnirchovi a Myslbekovi rozdělila finanční cenu tří a dvou tisíc zlatých. Třetí místo a tisíc zlatých získal Rousův návrh.
Podle dobových indicií postavila komise Myslbekův návrh na roveň se Schnirchovým zřejmě pod nátlakem. Mezi Myslbekovými protektory hrál důležitou roli především hlavní donátor tehdejší umělecké obce a významný mecenáš Josef Hlávka. Konkurs tak mnoho nevyřešil a situace kolem pomníku se ocitla v patové situaci.
Další vývoj ovlivnila Myslbekova urputnost, se kterou se pouštěl do každého díla včetně svatováclavského pomníku a hledání jeho podoby. V roce 1895 tak Zemský výbor vyzval Myslbeka k předložení dalšího modelu, a tím byl neoficielně uznán konečným tvůrcem díla.
V té době také vznikla idea doprovodit pomník sv. Václava figurami významných českých světců. Následující období mezi lety 1896 a 1900 patřilo k nejbouřlivějším ve vývoji tvorby pomníku a především v hledání konečné podoby figury koně.
Východofríský Ardo
Myslbek střídal verze stojícího a kráčejícího koně. Je zřetelné, že ho technicky výrazně obtížnější zpodobnění kráčejícího koně lákalo. Po návštěvách mnoha vojenských stájí našel sochař pravého představitele Václavova koně – v kasárnách Na Panenské v Praze Na Pohořelci objevil východofríského hřebce Arda. Toho začali do Myslbekova ateliéru pravidelně vodit počátkem roku 1899. Figuru jezdce ještě čekaly zásadní proměny, ztvárnění koně se ale začínalo blížit definitivní podobě. A tak si Myslbek 31. ledna 1900 vítězně poznamenal do deníku, že kůň je hotov.
Jenže na Myslbekova koně se snesly výtky. Zažloutlé novinové výstřižky působí dnes úsměvně. Odborníci vyčítali umělci především hipologicky nesmyslnou koncepci ušlechtilého a moderního koně konce 19. století, která nebrala v úvahu reálnou podobu koní Václavovy doby.
Ozvali se i národovci, kterým vadila příslušnost koně k západoevropskému plemeni – představa českého světce na německém koni je doháněla k zuřivosti. Myslbek výtky ustál.
Kůň byl hotov, figura samotného sv. Václava se však ještě vyvíjela. Jen hlavu českého patrona změnil Myslbek v letech 1902 a 1903 devětkrát, než našel definitivní podobu.
Následující rok věnoval architektonickému řešení sochy a především její technické realizaci. Z té doby pochází první bronzový odlitek ve skutečné velikosti. Souběžně ale pokračovala práce na tvorbě figur světců. Nejdéle se Myslbek věnoval postavě blahoslavené Anežky, kterou tvořil v mnoha návrzích v letech 1899 až 1907. Toho roku jednu z nejkrásnějších jezdeckých soch světa, která pohybem vyzývá k následování, dokončil.
Než se ale sv. Václav – v Myslbekově pojetí rozhodný vladař, který se nebojí zastat svého lidu, přitom je jeho figura prosta agresivity – dostal na své místo, trvalo dalších šest let. Sousoší mělo původně být součástí vstupní rampy Národního muzea, ve hře se objevila i varianta umístění u vstupu do dnešní Washingtonovy ulice. Nakonec sv. Václav stanul tam, kde se odehrávaly zásadní momenty dějin československého a českého státu. Století bez nadsázky svatováclavského.
Ing. Cyril Neumann, ČZU
