Už dlouho jsem plánoval cestu do Krakova. Všichni, kdo v této perle jižního Polska byli, nešetřili chválou. Osa Praha, Olomouc, Krakov byla ve středověku jedním z nejdůležitějších městských propojení střední Evropy. Královský hrad Wawel na levém břehu Visly, sídlo řady polských panovníků, byl tak především v období Jagelonců i častým sídlem českého krále.
Druhým důvodem, který mě táhnul do Polska je vyhlášený chov arabských koní. Hřebčín Janów Podlaski měl i v dobách socialismu zvuk jako centrum respektované i chovateli ze západní Evropy. Bohužel hřebčín je nejenom poměrně daleko, až na úpatí Bělověžského národního parku (z Prahy cca 900 km), ale navíc i českým tiskem proběhly zprávy o jeho současných potížích.
Rád jsem proto přijal informaci, že se necelých 80 km severně od Krakova nachází státní hřebčín zaměřený na chov plnokrevných arabů Michalów, který v současnosti v polském arabském chovu dominuje. Navíc severní Morava je plná hipologických center, která jsem dlouho či nikdy nenavštívil. Léto v plném proudu a tak jedeme do Polska.
První zastávkou byl soukromý minihřebčín s honosným názvem Rotschildův dvůr, který vede a spoluvlastní chovatel Evžen Duda, po mnoho let spojený především s hřebčínem v Albertovci. Rotschildové prožili v 19. století ve Vítkovických železárnách významné období a tak není divu, že v kraji zanechali řadu stop. Stejně jako řada dalších nemovitostí i toto, dnes kouzelně zrekonstruované místo ve slezské vesnici Bělá, bylo po bolševické devastaci v desolátním stavu. Naštěstí usedlíci v čele s Evženem Dudou místo znali a uvědomovali si nejenom jeho hodnotu, ale především potenciál. Zapříčinili tak jeho znovu vzkříšení. To, že se Rotschildův dvůr stal hřebčínem, je bonusem pro koňaře. Evžen Duda se ve své současné chovatelské praxi zaměřil především na chov belgických a holandských koní a z těchto zemí se rekrutuje i většina jeho partnerů a zákazníků. V areálu je i penzión a místo tak vybízí k návštěvě.
Do hřebčína Michalów je to odtud již snesitelných 270 km. A tak hurá za plnokrevnými araby. Když jsme do hřebčína dorazili, v první chvíli jsme si nebyli jistí, zda jsme správně. Cedule na vratech sice hlásila Stadnina koni Michalóv, ale místo nám na první pohled přišlo málo honosné. První jsme také zahlédli stáje se skotem a to poněkud nepasovalo do naší arabsky plnokrevné představy. Po vstupu do areálu ovšem začnou stáje s koňmi dominovat. Ze všech stran vykukují ušlechtilé hlavy a tak je jasno. Jsme správně. Trochu jsme ještě zmateni tím, že přestože má být dnes den otevřených dveří, vypadá to, že tu jsme sami. Za chvíli je to ale vysvětleno. Je teprve poledne a vše bude zahájeno až ve 14:00. Čas tak strávíme seznámením a rozhovorem s ředitelkou hřebčína paní Monikou Slowik, od které se dozvídáme základní data. Hřebčín je momentálně skutečně největším chovatelem arabských plnokrevníků. Základní stádo má 120 matek, ale přes slušný zájem je ročně připouštěno „jen“ okolo 90 klisen. Hřebčín byl založen v roce 1953. Do základního stáda byli tehdy zařazeni arabští koně původem z Německa linií Kohejlan a Siglawi. V průběhu dalších let se arabští koně z hřebčína Michalów dostali do čela evropských koní a získali si rozsáhlou zahraniční klientelu. Součástí chovu je i malé stádo malopoských koní (cca 20 ks), ale především chov mléčného skotu holštýnského plemene a plemene Jersey. Dnes je hřebčín opravdu otevřen veřejnosti a od 15:00 budou v hale předvedeni nejlepší koně hřebčína.
A pak se již jenom procházíme po hřebčíně, nahlédneme do muzea, které je přeplněno přehlídkovými trofejemi a konečně sledujeme přehlídku. Pro klasického koňaře a chovatele je způsob předvádění arabských koní poněkud nestandardní. Součástí je vytahování hlavy a krku tak, aby co nejvíce vyniklo jeho vysoké klenutí, Arabové jej nazývají „mitbah“ a vedle vyklenutého čela („jibhá“) je nejdůležitějším exteriérovým ukazatelem kvality koně. Ještě občas obtížněji snesitelné je neustálé plašení koní šustivými praporky tak, aby předváděné zvíře ukázalo chody. Budiž, proti gustu žádný dišputát. Myslím si ale, že klasičtí evropští chovatelé se dostali v kultuře předvádění jinam. Koně jsou ale krásní, ušlechtilí, většinou temperamentní.
A nyní je konečně na řadě Krakov. Je to jen na skok a tak spíše pro informaci, zda pověst nelhala. Nelhala. Krakov je kouzelný a stojí za návštěvu. Jenom jsme proběhli městem. Na žádný vstup nebyl čas. Ale i těch několik hodin stačilo k předsevzetí. Musíme se vrátit a pobýt jenom zde.
No a pak se již vracíme. Po cestě do Prahy se ještě na skok zastavíme v Albertovci. Jsme zvědavi, jak vypadá místo, kde se 50 let psaly dějiny československého chovu koní. Dvůr je privatizován a přísně střežen. Dovnitř se dostanete jen s doprovodem. Areál je krásně udržovaný. Leccos ovšem zcela pozměněno. Ustájeno je zde asi 25 koní a tak mají v hřebčíně, který byl zvyklý na 500 zvířat, plno místa. Jsme rádi, že je o Albertovec tak dobře postaráno. Pan ředitel František Lamich by ale uvěřil jen těžko.
A to je všechno, za pár hodin jsme zase doma. Vydat se ale na takový výlet, mohu každému doporučit.
Cyril Neumann