Pražská zoologická zahrada je místem, které je celosvětově spojeno s chovem koně Převalského. Po druhé světové válce se stala lídrem v chovu tohoto ohroženého druhu. Z její iniciativy byla v roce 1959 uspořádána Konference na záchranu koní Převalského a i proto byla pražská ZOO pověřena vedením plemenné knihy. Kůň Převalského se tak stal pro Prahu důležitým zvířetem, které je zobrazováno i v grafice zahrady. V roce 1966 proto sochař Vincenc Vingler (1911-1981) umístil v pražské ZOO bronzovou sochu koně Převalského. Původně zdobila zahradu u vstupu a tím dodávala druhu výsadní důležitost. Nyní ji naleznete u výběhu koní Převalského. Vincenc Vingler se ve své práci věnoval výhradně zvířatům. Na konci 50. let byla jeho elegantní modernistická tvorba prezentována i na světové výstavě EXPO 58. Vincent Vingler je nyní málo vystavovaným autorem a jeho kůň Převalského v ZOO Praha je jednou z mála veřejně přístupných soch.
Kůň Převalského nese název po ruském přírodovědci Nikolaji Michajloviči Przewalskym (Převalském), který jej jako první popsal. Kůň je představitelem morfologického typu kertak (kertag). Název je odvozen od výrazu kher tach, který používali kirgizští lovci a znamená – tmavý kůň. Jak velký význam byl koním přikládán, je vidět i na tom, že samotný výraz tach má v mongolštině význam „posvátný“. Do českých zemí se kůň Převalského dostal zásluhou hipologa prof. Františka Bílka, který byl přednostou Ústavu pro všeobecnou a sociální zootechniku fakulty zemědělského inženýrství ČVUT. V roce 1921 získal od zemědělské školy v Halle nejprve hřebce ALI a v roce 1923 i dvě klisny. Jedna z nich sice uhynula, ale se druhou (MINKA) zplodil hřebec ALI celkem čtyři hříbata. Na školním statku v Netlukách se podařilo odchovat tři z nich.
Netlučtí koně Převalského byli v roce 1932 převezeni do nové zoologické zahrady v Praze – Troji. Pražská ZOO se tak již v době I. republiky stala významným chovatelem koní Převalského. Vedle našeho chovu, byli koně Převalského rozmnožováni ještě v mnichovském chovu a na několika místech v USA. Významným chovatelem byla také ukrajinská aklimatizační stanice Askania Nova. Přesto se stavy zvířat chovaných v zajetí pohybovaly před světovou válkou maximálně okolo 50 ks. Celý chov byl navíc poznamenán roztříštěností a příbuzenskou plemenitbou. Katastrofální dopad na chov koní Převalského měla ale 2. světová válka. V roce 1945 zůstalo ve světových zahradách pouze 31 koní.
Již od počátku 60. let docházely z mongolsko-čínských hranic zprávy o kritické situaci volně žijících divokých koní. Vzhledem k politické situaci bipolárně rozděleného světa ale nebylo možné pro záchranu koní ve volné přírodě již nic udělat. Divocí koně byli v Mongolsku naposledy spatřeni v květnu roku 1968, poslední jedinec pak v roce 1969.
Naštěstí se kůň v zajetí dobře rozmnožuje a díky chovatelské práci zoologických zahrad ho lze v současnosti považovat za zachráněného. Jeho populace čítá okolo 1 800 kusů. Díky tomu mohlo být v roce 1988 přikročeno k programu návratu koní do míst, kde byli před 20 lety vyhubeni. Neuvěřitelnou životaschopnost druhu dokládá skutečnost, že všichni v současnosti žijící jedinci pochází z pouhých 13 koní.
Naštěstí v roce 1989 skončila studená válka a v roce 1990 odešla sovětská vojska i z Mongolska. Mongolové nesvázaní ideologií, mají naštěstí o návrat koně Převalského do svých rezervací enormní zájem. Aklimatizační stanice pro koně z Evropy vznikla velmi záhy, hned na počátku 90. let v národním parku Gobi B na čínsko-mongolských hranicích. Zcela symbolicky bylo vybráno místo známé jako Tachin Tal (Step divokého koně), které leží pouhých 40 km od místa, kde byl v divoké přírodě v roce 1969 naposledy spatřen poslední žijící kůň Převalského. Transporty koní z Prahy byly zahájeny v květnu 1998. Jednalo se o tři koně z chovu v Dolním Dobřejově (Chovná a rehabilitační stanice ZOO Praha).
Autorem druhé sochy, kterou inspiroval příběh záchrany druhu, a kterou naleznete u severního vstupu do zahrady je Josef Nálepa. Znázorňuje klisnu s hříbětem a na podstavci sochy stojí: Pražská ZOO se zasloužila o zachování jediného žijícího druhu divokého koně – koně Převalského. Josef Nálepa (1936 – 2012) vytvořil sousoší v roce 1997. Jako sochař se proslavil především sochou Josefa Masopusta na pražské Julisce. V jeho ateliéru na pražském Novém světě na Hradčanech ovšem vznikla celá řada bust a soch významných osobností 20. století. Proslavil se i sochou Salvatora Dalí.
Průběh opětovného zdivočování koní, který sledujeme v posledních 30 letech doslova v přímém přenosu ukazuje, že člověk postavil ve svých hipologických dějinách před koně další a možná nejnáročnější úkol – stát se opět divokým.
