Pro srpnové číslo internetového časopisu iKůň jsem byl požádán o úvahu nad současným stavem soutěžního jezdectví. S týdenním odstupem text uveřejňuji i pro čtenáře blogu Jezdec.
Pokovidová sezóna vtrhla do života soutěžních jezdců jako lavina. Nahromaděná sociální izolace a soutěžní abstinence je kompenzována obrovským zájmem. Společnost se snaží rychle dohnat všechno, o co je karanténa připravila.
V jednom z minulých čísel časopisu iKůň jsem ovlivněn poklidným karanténním životem bez cestování a standardního shonu oživil diskuzi o budoucnosti jezdeckého soutěžení. Po jeho vydání jsem si sám položil otázku. Jak se vůbec stalo, že jsem odpověď začal hledat? Proč se vloudil dotaz „Co bude dál“?
Rád čtu ekonomicko-filosofické úvahy ekonoma Tomáše Sedláčka. Baví mě nalézat v jeho vzdělanosti obyčejné odpovědi, kterým každý rozumí. Odpovědi, které byste se ostýchali vyslovit, s pocitem, že tak jednoduché to v makroekonomice přeci nemůže být. V jeho vysvětleních problémů současnosti jsem objevil i příčiny vzniku vznesené otázky.
Tomáš Sedláček v jedné ze svých úvah píše: „Navzdory prudkému nárůstu bohatství v minulých letech máme stále málo. Kolik toho musíme mít, abychom málo neměli?“ A dále je vysvětleno, že jedním ze základních principů kapitalismu je kreativní destrukce. To současné je nezbytné nahrazovat stále něčím novým. Spokojenost je počátek úpadku.
Všeobecně je známo, že s rostoucím bohatstvím nijak šťastnější nejsme. Soutěž, především ta společenská, je naší celoživotní rutinou. Pokud v každodenní soutěži získá někdo krátkodobou výhodu, ta se zakrátko stane standardem. Přestane být výhodou. Pro další úspěch je nezbytné nalézt novou výhodu. A tak stále dokola. Jen nebýt spokojen.
I ve sportu je hlavní hnací silou „nebýt spokojen“. V jezdeckém sportu je tak koncentrován staletý rozpor mezi člověkem a koněm. Hlavním koňským motivem je naopak mít klid „být spokojen“. Neexistuje žádný důkaz, který by ztotožňoval motivy koní s motivy jezdců. Právě to je na jezdectví okouzlující. Dokázat, aby byl kůň ochoten, relativně dobrovolně, naplnit jezdcovy motivy.
Sport je populární tím, že hlavními atributy úspěchu jsou píle, zručnost, talent, štěstí. Dokud byla hlavní výhodou suma těchto hodnot, byl dodržen řád. Na misce soutěžních výhod jsou od nepaměti i ekonomické možnosti. Svět je tak založen. Bohatství je výhodou. Stále bohatší tržní společnost druhé poloviny 20. století začala vliv ekonomiky postupně posilovat i ve sportu. Často velmi nemilosrdně. Snad nejvíce je to zřetelné v olympismu. Dnešní olympijské hry se sice honosí antickým duchem, ale marketingová loby definitivně zvítězila. Dokladem jsou zpustlá sportoviště a mnohdy i státní ekonomiky pořadatelů, zahalené do dýmu doutnajících oharků olympijských ohňů.
Jezdectví je sportem výjimečným. Nejenom svojí historií. Především díky své jedinečnosti založené na mezidruhové komunikaci. Ale také tím, že soutěžní výkon jezdce zásadně ovlivňuje kůň. Ten je ale od nepaměti zbožím. Již v dobách předsportovních byl symbolem bohatství a společenské prestiže.
V počátcích sportovního jezdectví na počátku 20. století zajišťovalo částečně srovnatelné ekonomické podmínky jezdců armádní zázemí. Jen málokterý civilní jezdec měl proti vojákům šanci. Vedle materiálních možností i neschopností konkurovat vojenské jezdecké rutině.
Útlum armádního soutěžení po druhé válce umožnil masivní příliv civilních jezdců. Pozvolný rozvoj jezdeckého průmyslu ponechával relativně dlouho vyváženost komparativních výhod koktejlu píle, talentu, ekonomiky a štěstí. Ekonomika sportu byla zajišťována sponzorskými penězi a při jejich získávání byla důležitým kritériem schopnost jezdce. Zlom znamenala 90. léta. Vychýlení na stranu peněz akceleroval vstup petrodolarů. Přilákáním společnosti, pro kterou není nic dost drahé, se ceny koní během závěrečných desetiletí minulého milénia astronomicky navýšily. Peníze přestaly být pouhou výhodou. Staly se nepostradatelnou nutností. Nutností, kterou již nevyváží žádný talent ani nasazení. Čtyřnohý aktér úspěchu se stal globálně žádaným produktem. Trh získal neomezené možnosti.
V sedmdesátých letech minulého století svedla nová generace chovatelů souboj s tradicionisty o nový směr šlechtitelství. Z koně se stal sportovec. Nebyla jiná volba. Vypadalo to slibně. Úkol se zdál jasný. Vybudovat jezdecký průmysl k prospěchu většiny. Po letech se ovšem zdá, že je to naopak. Většina slouží průmyslu.
Skutečně je okouzlení soutěžním jezdectvím ztraceno? Ne zcela. Paradoxně jsou ostrůvkem tradičního pojetí sportu malé a střední soutěže. Výkonnost, kde lze ekonomické výhody dohonit i jinak. Pílí, talentem, odborností nebo štěstím.
U špičkové výkonnosti je to ale jinak. Z kolbišť se staly aukční síně. Akcelerované zájmy marketinku způsobily, že vrcholové soutěže sledované davem přestaly být vnímány jako přehlídka skvělých výkonů. Divák dneška nakrátko zaznamená jen toho, kdo je lepší. V záplavě soutěžních vrcholů je ale i úspěch zapomenut s první fanfárou. Vítěz zmizí z paměti dříve, než dozní oslavy. Show musí pokračovat. Kouzlo je ale pryč.
Ing. Cyril Neumann