Nevím, zda se mi podaří následujícími řádky vyjádřit přesně to, co bych si přál. Vysvětlit, proč jsem fascinován britskou koňařinou a proč mě i proto baví cestovat přes kanál La Manche. Proč, kdybych měl dost peněz a dost času, bych tam byl častěji. Proč bych, kdybych byl mladší, tam chtěl studovat. Proč bych tam chtěl jezdit na koni a proč mám tu pošetilou touhu, aby se něco z britské kultury dostalo i k nám do centra Evropy. A proč mě mrzí, že o malinko větší polovině tak otevřené společnosti, jsou státy zpoza kanálu přítěží.
Může za to určitě skutečnost, že cílem mojí vůbec první návštěvy západní Evropy byla právě Anglie. Cestování v té době nebylo snadné. Zločinecké chásce bolševických lotrů sice začínal zvonit umíráček, ale v té chvíli si to ještě komunistická lůza nemohla a nechtěla přiznat. Ocitnout se proto v centru demokracie byl šok. V centru demokracie, které bylo nejenom plné ikonických míst, do nedávna neočekávaných spatřit kdy na vlastní oči, ale také plné koní. Navštívili jsme tehdy Mekku dostihového sportu Newmarket. Představovali si, jak by to asi vypadalo ve Velké Chuchli, kdyby naší zemi nepostihla komunistická tragédie. V úžasu sledovali střídání jezdecké gardy ve Whitehallu a obdivovali město, kde žijí lidé s koňmi alespoň částečně jako dříve a nemají potřebu to měnit. Smutně se loučili se závodišti v Ascotu a Epsomu v domnění, že už se možná nikdy nevrátíme. I když neradi, tak přeci jen dobrovolně, jsme se vraceli do šedivého vězení socialismu.
Od té chvíle uteklo neuvěřitelných 35 let. Dnes již Vás na našich hranicích pohraničníci nezastřelí. Cestujeme bez problémů a letadly. A proto Vás čeká již v Ruzyni první a trochu smutné překvapení. Na letišti Václava Havla jsou již plně připraveni na brexit. Přes jeho odložení se do Londýna odlétá z haly č. 1. Ta je určena odletům mimo EU. V Praze se s Británií již s předstihem rozloučili. Doufám, že to bylo předčasné. Třeba ještě dostaneme u Britů šanci. Cožpak je 51% nějaká většina? Zatím jsme na stejné palubě. Letíme proto sice z jedničky, ale stále ještě v rámci společné Evropy.
Byl jsem v Británii od roku 1984 ještě třikrát. Na Londýn ale zbylo vždy jen velmi málo času. Ne, že by ho bylo tentokrát o tolik více, ale pokusíme se projít po studentských stopách. Na Newmarket jsme nepomyslili, ale Ascot ten v plánu je.
Přes celosvětovou globalizaci působí Londýn čerstvě právě svoji odlišností. Na každém rohu vás něco upoutá. Něco, co je jinak. Vývěsní štíty, dvoupatrové autobusy, senzační dopravní systém. Ten je unikátní v neuvěřitelném propojení: vlak, metro, buss, taxi, loď. Ulice již nemohou být plnější. Doprava na ulicích je jeden velký paternoster. Sune se pomalu, ale stále.
Jsme na trafalgarském náměstí a už jsou tady první koně. Dva z metropolitní jízdní policie jdou klidně prostředkem ulice, ovšem zcela obklíčeni chaosem velkoměsta. A za chvilku vidíme, že se ani o kousek dále nic nezměnilo. Dva kyrysníci královské gardy stojí stále na svých stanovištích. A přeci jen jedna změna. Před 35 lety jste si mohli stoupnout těsně ke koni a nechat se pro turistickou vzpomínku vyfotit. Dotknout se koně nebo jeho otěže možné nebylo. Oplechovaný kyrysar se jasně ohradil. Dnes je turistů tolik, že by gardový jezdec pronapomínal celou hlídku. Slavní hlídači ve Whitehallu rezignovali.
A ještě jeden, ovšem zcela zásadní rozdíl. Londýn před lety měl mnoho památek, ale dvě ústřední dominanty: Westminsterský parlament a katedrálu sv. Pavla. Dnes je to jinak. Oba hlavní turistické magnety na svých místech pochopitelně stále stojí. Město kolem se ale proměnilo. Urbanismus Londýna je úchvatný. Velkorysost stavitelů i investorů nás nechá zavzpomínat na kraťoučkou epizodu úvah o Kaplického knihovně na pražské Letné. Tehdy se chtěl poutat k jeřábu i prezident Klaus. Škoda, že Praha není Londýn. Tady by byl k nějakému ze stovek jeřábů připoutaný již mnoho let. Urbanismus Londýna je nadčasový. Ušetřeny nejsou ani ta nejtradičnější místa. Není důležitý váš ani můj názor. Je to prostě tak. Čas a svět se valí svým centrem. Tak ještě jeden pohled na kontrasty, někdy trochu brutální, ale většinou krásné.
Koní, ale nejen těch živých, je v Londýně plno. Na každém rohu narazíte na jezdeckou sochu někoho slavného, ale i na samotné sochy koní. Spousty koní také naleznete v Národní galerii, která má vedle skvostů zde vystavených, na Londýn i jednu výjimečnost. Vstup je zdarma. Nenechte si i proto návštěvu ujít. Pro mě byl cílem Leonardo da Vinci. Těšil jsem se i na proslulý obraz Whistlejacket od Georga Stubbse. Nezklamal ani jeden. A ani mnozí další.
Pokud se ovšem ocitnete v Londýně, nesmíte si nechat ujít sochu věnovanou koním padlým ve válkách. Ta je ve své velikosti i pojetí nádherná, ale současně nesmírně smutná až skličující. Stojí na kraji Hyde Parku u mramorového oblouku Marble Arch. Nápis, který tu byl, jsme nenašli. Škoda, bylo na něm napsáno: Tento památník je věnován všem zvířatům, která v mnoha válkách a taženích sloužila a umírala po boku britských a spojeneckých armád. Neměla na výběr. Během staletí byla na podporu britských a spojeneckých vojsk ve válkách využita četná zvířata a miliony jich zemřely. Ve všech oblastech světa hrála zvířata, od holubů až po slony, zásadní roli v boji za lidskou svobodu. Jejich příspěvek k tomuto boji nesmí být nikdy zapomenut. Doufám, že se nápis k soše zase vrátí. Lidé by si ho měli číst stále dokola. Zítra jedem do Windsoru.
A tady se to stalo. Trochu se to stydím přiznat, ale je to tak. V hektické přípravě našeho kraťoučkého výletu jsem si nevšimnul, že v době naší přítomnosti se právě u venkovského sídla britské panovnice koná CHI4*. Jsme na dohled. Půl dne je vyčleněno na královský zámek, který stačil od naší poslední návštěvy od základu vyhořet a být znovu postaven. Druhá půlka dne pak na návštěvu, od roku 2006 zcela nového, dostihového závodiště v Ascotu. Dnes se běhá a je to jen pár kilometrů. A do toho pár stovek metrů od nás vítězí Charlotte Dujardin a Henrik von Eckermann. Včera předávala cenu sama královna. Těžká volba. Z hradeb zámku vidíme tradiční britské zápřeže připravující se na velkolepou jízdu z bran zámku k Ascotu. Představuji si publikum na trávnících winsdorských hledišť, kterému lze věřit, že ráno před výletem na závodiště bylo ještě doma na farmách se svými zvířaty. Farmáře v holinách a návštěvnice v šátcích, které se venkovskou elegancí tolik podobají své královně. Nedá se nic dělat. Alespoň máme něco na příště. Doufám, že ještě nějaké bude. Dnes musíme vidět proměnu Ascotu.
A ta stojí za to. Před lety nás závodiště zcela ohromilo rozlehlostí tribun, dvěma řadami dostihových drah. S vnitřní drahou sloužící pro steplee-chase ve stylu Velké národní a rovinkou téměř 1 600 m. Uvnitř byl nádherný park golfového hřiště.
V Británii je to ale jinak než u nás. Během let souboj s turfem prohrál golf. Hřiště je pryč. Dráha již nemá skoky a vše je tak v Ascotu podřízeno rovinám. A ta tribuna. Stavby v Londýně jsou nadčasové. Tribuna v Ascotu si s nimi ale nezadá. Přes všechen komfort působí zcela dostihově. Dostihy se zde běhají od roku 1711. Nová tribuna stojí teprve 13 sezónu. A přesto si dovedete představit jak z ní, obklopena žakety a klobouky, Liza Doolittlová spisovně huláká svoji nejznámější repliku. Je to prostě úchvatné. Nelze se tomu nabažit. Ale je to jenom chvilka. Po pár hodinách již zase jedeme zpět. Jak jinak než vlakem. A i vám dělají společnost žakety a klobouky z Liziných časů. A všichni až po okraj naplněni šampaňským, jak prostředí trefně popsal Dick Francis. I my si musíme večer dát pár sklenek. A ani nevíme, zda z radosti, že jste byli při tom, či zda ze žalu, že jen na návštěvě. A tak, stejně jako před lety, odjíždím uchvácen a potěšen, že jsou ještě na světě místa, kde přežívá koňařina. Kde se chodí lidé radovat z koní a nepotřebují k tomu záplavu zbytečností. Žádné ohňostroje, artisty ani show. Jenom koně. Nedivte se tak mé fascinaci země za kanálem.
Cyril Neumann
