Zpráva o stavu jezdeckého výcviku nejenom v Čechách

Byl jsem požádán redakcí internetového časopisu iKůň abych se zamyslel nad současným stavem jezdeckého vzdělání českých jezdců. Článek vyšel ve třetím čísle v pátek 25. října (http://www.ikun.cz). Jezdeckému výcviku se věnuji celý život a v posledních letech jsou všechny souvislosti s tím spojené mojí profesní prioritou.

Jak začít? Jezdecký sport se celou dobu mého života prudce vyvíjí a s ním se vyvíjejí i požadavky na jezdecké umění sportovních jezdců. Podobnou významnou změnou prochází i chov jezdeckých koní. Současný, všemu dominující šlechtitelský cíl, podporuje jednoznačně sportovní výkonnost. Globálně tak sjednocuje jezdecké koně donedávna rozdílné plemenné příslušnosti. Jaká tedy nastala změna v požadavcích na současné jezdce? Spatřuji jeden zásadní.

Zatímco v minulosti bylo primární snahou začínajících jezdců naučit se jezdit na koni, dnes je tato motivace nahrazena touhou po vstupu na jezdecké kolbiště. V této touze jsou jezdci všeobecně podporováni. Po celém světě jsou organizovány jezdecké soutěže pro stále mladší (nebo naopak starší) jezdce se stále se snižujícími se obtížnostními parametry. Snahou je přilákat na sportovní kolbiště stále více jezdců, kteří budou svým zájmem a penězi pomáhat udržet v chodu rozrůstající se mašinérii soutěžního sportu. Svět je tak momentálně nastaven a je potřeba se s tím naučit žít. Pokusím se ale naznačit několik důvodů, proč bychom se s tím neměli všichni zcela smířit.

Nejpopulárnější v rámci jezdectví je skokový sport. Hovořme tedy o jezdeckém umění těchto jezdců. Jejich výkonnost je úžasná. Zásadní úlohu v tom bezesporu sehrávají koně. Za posledních 50 let jejich schopnost a vstřícnost k plnění požadovaných sportovních úkolů skokově narostla. Současně ale narostla i schopnost celé řady jezdců koně v soutěži předvést. Za tímto vzestupem stojí především neuvěřitelná soutěžní rutina. Špičkově soutěžících jezdců se špičkovými podmínkami a špičkovými koňmi raketově přibývá. To, co ještě ve druhé polovině 20. století zvládla hrstka nejlepších absolvovat za desítky let, je nyní soutěžní a tréninkovou náplní několika měsíců.

Postupně se ovšem začaly také významně měnit soutěžní podmínky. Stejně raketově totiž roste i hodnota koní. Špičková cena se v krátké době několika let navýšila na fotbalově nesmyslné částky. Snaha o minimalizaci rizika zranění koní vede celosvětově k převaze super korektních pískových povrchů s rohožovým základem. Jak povrch souvisí s jezdeckým uměním? Paradoxně i zde souvislost nalezneme. Z kolbišť nezmizela jenom tráva, ale definitivně pryč jsou veškeré terénní skoky a hlavně i jakékoliv terénní nerovnosti. Honební soutěže (lépe řečeno soutěže hodnocené podle tabulky C, ze slovníku již zmizelo i slovo „honební“), již nemají v rejstříku žádné skoky, které by připomínaly motiv, ze kterého vznikaly. Ježdění v hale je samozřejmostí. Většině jezdců tak postupně odpadla terénní jezdecká příprava.

Již před mnoha lety jsem si v jednom z mých komentářů položil otázku, zda špičkoví koně, kroužící pro pobavení diváků po evropských kolbištích, mají ještě někdy možnost jen tak si zacválat někde v lese nebo na louce. Sám jsem si tehdy odpověděl, že pravděpodobně ne. Už to nejsou koně, jsou to jen žoky peněz a riskovat zranění z tak „malicherných“ důvodů se nezdá moudré.

Stejně tak si ale můžeme položit otázku, zda současní úspěšní soutěžní jezdci nové generace někdy zažili něco podobného. Zvládli by například cval ve skupině více či méně ukázněných koní v přírodním a neohraničeném prostoru? Není jejich jezdecké umění již definitivně uzamčeno ve čtyřech stěnách kolbišť a krytých hal a navíc podpořeno celou plejádou výstrojových pomůcek? Chtěl bych věřit, že tomu tak není, ale nejsem si jist. A přesto jsem přesvědčen, že právě to je důležité pro pochopení samotné podstaty jezdectví. Pochopení skutečnosti, že základem umění jakékoliv činnosti je řemeslo. Jezdecké řemeslo se neobejde bez rovnováhy. Tu nenahradí žádné pomůcky. Rovnováha je skutečným základem. A bez terénních nerovností se vnímá jen obtížně.

Na jezdectví je úžasná jeho propojenost s dávnými věky. Lidé se jízdě na koni věnují již tisíce let. V antice se jezdilo bez sedel a to bez rovnováhy nelze. Dodnes by proto nejvyšší ambicí instruktora jezdectví mělo být umět posadit žáka tak, jak to staří Řekové zvládali již před dvěma a půl tisíce lety.

Nemusíme se ale ohlížet tak hluboko. Od dob renesance bylo rozvíjeno klasické vzdělávaní koní a vytvářen dorozumívací systém. Vzdělávací systémy byly z Evropy postupně vyvezeny do celého světa a z taktilně-kinestetického kódu se stalo komunikační esperanto. Pojmy jako poloviční zádrž či dovnitř plec používají jezdci již téměř tři staletí. V 19. století pak byla v kolébce moderního jezdectví ve Francii vytvořena jezdecká doktrína, ve které generál Alexis Francois L´Hotte sjednotil jak klasickou přípravu koně, tak kampaní jezdectví. I slovo kampaní, donedávna ve výcviku běžně používané, již ovšem ze současného slovníku vymizelo. Vyjadřovalo schopnost koně zvládnout pohyb v terénu tak, aby zvládnul vojenskou „kampaň“ a byl schopen přesunu po dlouhých trasách. L´Hotte prokázal svoji hipologickou genialitu i shrnutím své celoživotní jezdecké zkušenosti ve slovech „calme, en avant, droit“ – klidně, dopředu a rovně.

Pojďme ale zpět ke stavu současného jezdeckého výcviku. V nadpisu uvádím nejenom v Čechách, protože doposud uvedené je záležitostí plně globální. Nahlédněme ale přeci jen na specifika ryze česká.

Právě slavíme 30 let od změny společenského režimu a zbavení se komunistické diktatury. Jedním z doposud málo popsaných zločinů, jichž se totalita dopustila, je zločin na národní hipologii. Za spokojeného pomlaskávání národa byl zdecimován československý chov koní. Většinou byly neselektivně a drasticky sníženy jejich stavy. Stejně drasticky pak byla zlikvidována i hipologická vzdělanost a hipologické školství. To se opíralo především o armádní výukové systémy a jejich odborníky. Právě armáda produkovala špičkové jezdce. I proto byli právě oni zakladateli soutěžního sportu. Z jejich odbornosti ale mohla v Československu čerpat již jen nepatrná hrstka jezdců nastupujících generací. Po druhé světové válce se právě tato armádní elita stala předmětem komunistického bezpráví. A přesto ještě dnes jména jako je mjr. Viktor Breiský, plk. Jan Havel, plk. Václav Klement a především mjr. Josef Dobeš dokládají, že tyto osobnosti byli i tak nositeli poválečné jezdecké vzdělanosti. Systémová kontinuita byla ale přerušena. Armádní jezdecká centra zanikla. Jediným garantem jezdecké vzdělanosti se stala národní sportovní organizace. A ta v průběhu let zákonitě přizpůsobila své požadavky soutěžnímu jezdectví. Nejde o to naučit se jezdit na koni, jde o to vstoupit na jezdecké kolbiště.

A přeci by z návratu ke klasickým výcvikovým systémům mohla těžit i soutěžní organizace. Pokud by se tak stalo, pravděpodobně by od klasického jezdectví zklamaně neodcházela značná část adeptů jezdectví k různým alternativním výcvikovým metodám. Základním nedorozuměním sportovní vzdělávací současnosti je, že klasické jezdectví je ztotožňováno s tím soutěžním.

Snad nejlépe to dokládá mantra jezdeckého vzdělání, kterou se stala výcviková škála koně. Kde kdo umí odrecitovat šestici slov: takt, uvolnění, přilnutí, kmih, narovnání a shromáždění. Podezírám ale mnohé, že podstata této německé snahy o systémové uchopení výcvikových posloupností většině uniká. Dokládají to i definice těchto pojmů obsažené v materiálech naší národní jezdecké organizace. Pojmové pochopení této škály by ale mohlo významně pomoci nejenom jezdcům, ale především instruktorům jezdectví. Pomohlo by odhalit unikátnost jezdecké komunikace. Pomohlo by v pochopení tak těžce dosažitelné souhry člověka a koně, která z člověka udělala jezdce. Taková souhra bývá ovšem až intimním zážitkem mezi jezdcem a koněm. Zážitkem jen obtížně sdělitelným a většině méně vzdělané veřejnosti nesrozumitelným. Tudíž i situací komerčně neuplatnitelnou. Veřejnost dnes rozumí pouze výsledku.

Někteří to ovšem dokáží i v exaltovaných výkonnostních maximech dneška. Za všechny jmenujme např. světově proslulé jezdce Markuse Ehninga, či Rolf-Görana Bengtssona. U nás zase Kamila Papouška či Aleše Opatrného. Není jistě náhodou, že právě náš dlouholetý jezdec č. 1 prožil své jezdecké začátky v terénu jako jezdec a reprezentant ve všestrannosti. Nestal se specialistou v samém počátku svého jezdectví tak, jak to například speciální zkouškou základního výcviku drezurních jezdců již několik let podporuje Česká jezdecká federace.

Jaký je tedy stav jezdecké vzdělanosti u nás? Je zákonitě zcela poplatný soutěžnímu jezdectví. Absenci vzdělanosti tak velmi často kompenzují koně. Mnozí jsou tak úspěšní protože na nich sedí jejich jezdec, ale je bohužel i mnoho těch, kteří jsou úspěšní přesto. Schopnost koně ovšem nenahradí jezdeckou vzdělanost při opravdu obtížných úkolech. Tam kůň od jezdce očekává mnohem víc. Ale tak to muselo být i v dobách minulých. Pravděpodobně vždy existovala armáda těch, kteří zůstali jen na okraji, hodně těch kteří zvládli řemeslo a pak jen hrstka takových, kterým bylo dovoleno vstoupit. Bylo by úsměvné domnívat se, že je naše doba a společnost něčím výjimečná. Současným problémem je pouze rozeznávání priorit.

Cyril Neumann

Napsat komentář