Když jsme na podzim roku 2018 uvedli v Lysé nad Labem jednu z nejproslulejších světových škol z portugalského Lisabonu, vzniklo mezi námi a členy této proslulé akademie jakési spiklenecké přátelství. Uvědomuji si, že občas mívají taková propojení krátkého trvání. Kontakty dokáží rychle vyhasnout. Asi to nebudu schopen nějak vysvětlit. Ale poručil jsem si, že tuto známost nenechám zmizet. Důvodem byla nejenom přátelská vstřícnost jezdců z Lisabonu, ale současně po delší době sdílená koňařina.
Již v Lysé mě členové Escola Portuguesa de Arte Equestre zvali na slavnosti lusitánských koní ve městě Golega. Vloni to bylo trochu na rychlo. A tak to musíme dohnat o rok později. Je 1. listopadu 2019 a my jsme opět v Portugalsku. Země je nám jako malému státu z centra Evropy blízká. Je přibližně stejně velká, má stejně obyvatel, a i tato země zažila desetiletí diktatury. Oproti Česku diktaturu ovšem neodnesla hipologická kultura. V Portugalsku je kůň symbolem tradičního života. Staroiberští lusitanci národním plemenem. Sice je téměř zlikvidoval Napoleon, ale klabonosí koně za přispění dodnes adorovanych portugalských chovatelů předminulého století povstali z popela jako bájný Fénix. Jsou tu opět v plné síle. Takové, že o ně začíná být zájem i v centru Evropy. Musíme tedy být při tom. Zažít, jaké je to žít s koňmi stejně, jako v minulých časech.
Ráno jsme tedy ještě zkontrolovali koně v přemrzlých pražských výbězích a o několik hodin později sedime v podvečerním teple městečka Torres Novas. Je příjemných 21 stupňů. Ve společnosti neznámých Portugalců vímáme, stejně jako před mnoha lety Miroslav Horníček ve francouzské Provance, že je asi přeci jen rozdíl mezi lidmi, na které svítí slunce převážnou část roku a lidmi, na které svítí jenom občas. Víno je opojné, prostředí atlanticky středomořské, neznámí Portugalci sympatičtí. Zítra jedeme na festival lusitánských koní do městečka Golega. Je to již jen necelých 10 km.
Je sobota. Golega je skoro za rohem. Portugalský venkov je pro Středoevropana zajímavý sám o sobě. Krajina podobná té české, ale flóra zcela odlišná. Fascinují nás vzrostlé agáve, plantáže kaktusů a především citrusy. Pomeranče kam se podíváš. A potom pochopitelně olivy. Občas se říká olivový háj. V Portugalsku není taková nouze o vodu jako ve středozemních destinacích. Zvláště v tomto ročním období. Krajina je zelená a olivové sady občas pokrývají celý obzor. Místa se ale střídají. Některá jsou upravená jak z reklamního filmu, jiná skromnější. Občas vidíte i velkou bídu. Vzpomínáme na mnohé nespokojené Čechy, kteří mají pocit, že v západních státech EU se žije bohatě a jednoduše.
Pak už nás ale vítá Golega. Již na samém začátku je jasné, že přijíždíte do města koní. Koně jsou všude. Na plakátech propagující 44. ročník Feira nacional do Cavalo a současné 21. ročník Feira internacional do Cavalo lusitano, na vstupních nápisech se jménem města, tepaní koně zdobí zastávky autobusů, půvabné jsou modré obrazy vyskládané z glazovaných kachlů. Z většiny dvorů vás ovane stájové teplo. A všudypřítomný je především klapot kopyt. Ozývá se ze všech stran. A jak se přibližujeme centru, sílí. Jezdci jsou většinou v portugalských jezdeckých oděvech, které kupodivu nevypadají jen jako pouhé kostýmy. Vidíte ale i středoevropské oblečení. Přibývají také zápřeže. Většinou jednospřeží, často i dvojspřeží. Čtyřku jsme viděli jen jednu, jednou i einhorn. Často jsou zapraženy muly či mezci. Jezdci si nijak nedělají hlavu s dlažbou. Občas vidíte koně po kočičích hlavách cválat desítky či stovky metrů. Chvíli nám to trvá, než se v městečku zorientujeme. Stačíme tak nahlédnout do kostela s překrásnou výzdobou, jak jinak než z modře malovaných kachlíků. A pak se před námi otevírá centrální náměstí, které již známe z YouTube pod heslem Golega.
Uprostřed je jezdecké kolbiště s moderním pískovým povrchem o velikosti odhadem tak okolo 90 x 50 metrů. Možná větší. Je lemováno relativně úzkými pruhy chodníků pro diváky. To celé je ale obkrouženo tím nejdůležitějším. Cca deset metrů širokým korzem, po kterém donekonečna krouží snad každý, kdo je v Portugalsku majitelem nějakého koně. Vidíte jezdce, na kterých byste mohli nechat oči, ale stejně tak ty velmi obyčejné. Občas zahlédnete i někoho, kdo se měl ještě doma učit jezdit. Nikdo to ale neřeší. Neumělům nikdo nelaje. Jezdí se na levou ruku, ale občas si to někdo namíří do protisměru. Jiný se zastaví a povídá si s někým za plotem. A do toho kočáry, vozy. V korzu jsme zahlédli i rychlou práci na lonži. Značný chaos ale nepostrádá půvab. Většina korzujících se tváří nezúčastněně, jako by zde byla jen omylem. Ale všem je jasné, proč tady jsou. Důležité je být viděn. Drtivá většina jezdců v sobě nese iberijskou hrdost. Hrdost na svého koně, na své jezdecké umění, na to že může být při tom. Při největším svátku lusitánských koní na světě. Že může jen tak jezdit na centrálním korzu ve městě Golega. Může sem úplně každý. Stačí jen zaplatit povinné pojištění. A také to vypadá, že tu všichni jsou.
Na kolbišti je program. Jede téměř nepřetržitě. Těžištěm při našich třech dnech byly equations games. A stejně jako na korze. Vidíte dvojice senzační, které se jakoby mimoděk, ale brilantně proplétají úkoly soutěže, jiné, kteří se musí hodně soustředit a jiné, kterým ani soustředění nepomůže. Všichni ale nalézají obecenstvo. Jezdci soutěží na kolbišti, jezdci na korzu, ale stejně tak jezdci plnící klapotem kopyt všechny okolní ulice a uličky. Ty ovšem patří stejně tak stovkám a tisícům návštěvníků. A tak uhýbáte jezdcům, kteří jedou někam a za chvilku se zase vrací, povozům a kočárům, které troubí balonkovými klaksony, odoláváte vábení všech vůní, které se po městě rozlézají společně s dýmem stovek ohnišť a mísí se s vůní zpocených koní a pachem přibývajícího trusu. Ale ani ten nikdo neřeší.
Nikdo také neřeší hipologické welfare. Portugalští grandi na koních stojí uprostřed davů před nálevnami, popíjí s plastových kalíšků a desítky minut klábosí. Některá spřežení potkáváme od dopoledne do pozdního večera. Mnozí koně jsou zpocení, jako by jim i v Portugalsku narostla zimní srst, nečekaje na počátku listopadu večerní teploty okolo 20 stupňů. Občas nejsou koně příliš ve výstavní kondici. Většinou ale ano. Drtivá většina koní je pěkných. Někteří ne zcela v typu. V každém případě ale trpěliví, většinou shovívavě snášejicí celodenní vřavu i své úkoly. Občas se některý vzbouří. Vzdor se ale v iberijské kultuře nesetkává s pochopením. Portugalští jezdci nechlácholí. Ne vždy je to sympatické.
A k tomu všemu jarmark. Můžete zavítat do kamenných krámků s jezdeckými potřebami. Převládají věci z kůže. Kdo chce, oblékne se luxusně a za přijatelné ceny. Ulice jsou ovšem lemovány záplavou stanů se vším možným. Něco je určeno koňařům, mnohé i ostatním. Nechybí ani pouťové atrakce. A pochopitelně restaurace, výčepy, hospody. Jak večer plyne, přibývá i rozjařených jezdců. Sanitky jsou na místě, ale neviděli jsme, že by byly potřeba.
Korzo je lemováno prezentacemi chovatelů. Jejich prestiž lze měřit rozsáhlostí vazných stáji. V mnohých jsou po mnoho hodin uvázáni hřebci vystavení pohledům stovek očí. Většinou stojí klidně. Smířeni s pohledy zvědavců i proudem po obou stranách korzujících koní. Potvrzují charakter, který národní plemeno Portugalska provází. Ve většině dvorů pak další stáje. Zde jsou koně na prodej. Uzavirají se obchody. Některé stáje jsou improvizované, jiné standardní.
Jsme na místě celý den a potom i ten další a stále je co objevovat. Tak jako na periferii města vzdálený rozsáhlý jezdecký areál, kde za nezájmu diváků probíhají klasické skokové soutěže. V porovnání s klokotem centra je soutěžní zápolení jezdců ještě nudnější, než jsme zvyklí z domova. A pak ještě o několik kilometrů dále národní soutěže spřežení. Na programu je maraton. Soutěží děti s jednospřežími pony. Dále pak dospělí s jedničkami i dvojkami. Kočárů je ale jen několik. Prostředí působí chudě a omšele. Již jsme si odvykli. A tak raději zpět do města, kde se stále něco děje. Jsme již trochu uchození, a tak nezbývá než vyzkoušet portugalskou gastronomii.
Překvapivě nejsme nadšeni. Nesplete se jenom ve víně. Je lehké a pije se dobře. Tradicí je zeleninová polévka a ta je také výborná. Grilované maso, špízy či zapékané maso v různých omáčkách, mívá velmi rozdílnou kvalitu. Tím, že si skutečně pochutnáte, si nemůžete být zcela jisti. Gastronomické ódy na portugalskou kuchyni trochu prehánějí. Zkušenost si potvrzujeme i jinde mimo Golegu.
Jinde? Cožpak se dá od stovek koní odpoutat a jet i někam jinam? Přiznávám, že to jde. Pro návštěvníka z centra Evropy má Portugalsko ještě jednu senzaci. Moře.
A tak dáváme jeden den koním vale. Musíme vidět Atlantik. Po cestě stihneme navštívit i jeden z klášterů, kterými tento kraj oplývá. Ten v Batahlii stál, zhruba v době našeho Karla IV., u vzniku portugalské státnosti. A pak již jedeme k moři. Pro setkání s ním vybíráme vesnici Nazaré, ze které se vylupuje jedno z nejkrásnějších letovisek této části Portugalska. Je ale podzim. Normálně stále vanoucí vítr z Atlantiku je dnes skutečným vichrem. My se ale na počátku listopadu nepřijeli koupat. Prožíváme tak po lusitáncích v Goleze další nezapomenutelnou podívanou. Šestimetrové vlny se valí na písečnou pláž. Takovému divadlu se nedá odolat. Byli bychom tady hodiny. Máme ale pouze chvilku. Rádi jsme se ale moře alespoň dotknuli.
Máme již poslední večer a ten musí patřit koním. Ti portugalští nemohou zklamat. Podívaná je to stále stejná, ale neokouká se. Jak to tady chodí, je jasné i na parkovišti. Strážný nám sděluje, že za pět euro máme parkoviště k dispozici až do sedmi do rána. Tak dlouho tady my nebudeme, ale někteří možná ano. My musíme domů. Tam na nás čekají naše koně. Do Golegy bychom se ale chtěli vrátit. I proto, že to nejlepší teprve bude. Festival trvá až do svátku sv. Martina. Příští týden to teprve začne. Protože jsme to nevěděli, zažili jsme zatím jen festivalový rozjezd. Od čtvrtka 7. listopadu bude v Goleze již skutečně celé Portugalsko. Bohužel bez nás. Tak snad někdy příště.
