V pátek 9. dubna obletěla svět zpráva o úmrtí manžela královny Alžběty II. prince Filipa. Všichni z nás, kteří sledovali postupující věk tohoto významného člena královské rodiny jsme tušili, že nás taková zpráva co nevidět zastihne. Nedá se nic dělat. Čas je životu nemilosrdný nepřítel. Reakce světových médií dokazuje, že Filip byl výjimečná osobnost. V nepřekročitelném stínu své ženy, dokázal získat značnou pozornost světa. V rozsáhlých nekrolozích si bylo možné znovu uvědomit, jak dlouhověkost britského královského páru přispívá tradicionalismu monarchie. Dokládají to fotografie Filipa po boku osobností, patřící již po desetiletí učebnicím dějepisu.
Mně osobně provázel vévoda z Edinburgu téměř po celý život. Jak se to stalo? Truchlivý osud naší země tomu chtěl, že doba mého mládí a dospívání probíhala v ideologickém vězení komunismu. Znásilněná společnost si v diktatuře proletariátu vytvářela azyly, kde bylo možné svobodněji přežít. Pro řadu lidí to byly chaty a chalupy. Koňaři se uchylovali za ploty svých jízdáren nalézajíc v jezdecké komunitě spiklenecké zázemí proti vládnoucí lůze. Spiklenecké proto, že i v době komunistické normalizace po sovětské okupaci, odborná společnost i nadále adorovala koňařské předválečné osobnosti, které stály u zrodu soutěžního jezdectví. Sportu, kterému bolševický převrat přisoudil feudální a buržoazní nálepku. Nálepku, na kterou byla většina z nás hrdá a právě princ Filip ji velkolepě reprezentoval. Proč právě on? Protože manžel britské panovnice byl v letech 1964 až 1986 nejdéle sloužícím a současně i nejúspěšnějším prezidentem Mezinárodní jezdecké federace. Celosvětově se tak stal pro koňaře ikonou, přinášející i jezdcům za železnou oponou společenskou výjimečnost.
Právě za doby jeho předsednictví nastartoval jezdecký sport celosvětový vzestup. Po drezuře, skocích a všestrannosti byly pod jeho taktovkou přibrány pod křídla FEI další disciplíny. V roce 1970, jako vynikající driver, osobně i jako autor prvních pravidel, umožnil soutěžit spřežením. Dále v roce 1982 přišla na řadu endurance a o rok později 1983 přivítala FEI ve svých řadách voltiž. Za jeho prezidenství se zrodil dnes již zcela kultovní Světový pohár, který svými ligami postupně opředl celý svět. Nelze se tak divit, že jeho charismatická osobnost dodávala hrdost i jezdcům za ostnatým drátem socialismu.
Měl jsem možnost pobýt na několik momentů i v jeho těsné blízkosti. Dnes je to 25 let, co královský pár zavítal na pozvání prezidenta Václava Havla i do svobodné České republiky. V oficiálním programu prince Filipa se na jeho vlastní žádost ocitnul i hřebčín v Kladrubech nad Labem. Byl jsem tehdejším ředitelem Národního hřebčína a mým přítelem MVDr. Norbertem Zálišem požádán, abych vedl tiskové středisko. Pro svoji potěchu a doufám, že i pro potěchu čtenářů blogu Jezdec, jsem článek o této návštěvě z března 1996 oprášil. Naleznete ho buď v obrazové galerii nebo zde. Toto autentické svědectví pak nejlépe vystihuje eufórii doby. Doby, kdy bylo Norbertem Zálišem důsledně zahájeno budování kultu starokladrubských koní a hřebčína v Kladrubech na Labem.
To všechno mi proběhlo hlavou v pátek 9. dubna ráno, když jsem se dozvěděl o jeho úmrtí. Pro to vše dnes přináším vzpomínku na jezdce aristokrata, hráče póla, drivera, ale především koňaře, kterému štědrý osud nadělil tak dlouhý život.
Cyril Neumann
