Dnes Vám nabídnu umělce, který je sice ceněn, ale i tak zůstává poněkud nespravedlivě stranou zájmu veřejnosti. Ale možná, že to tak není, posuďte sami.
Jeho jméno je Albrecht Dürer. Umělec, který byl současníkem jiného renesančního velikána Leonarda da Vinci. Právě v jeho stínu je Albrecht Dürer široké veřejnosti poněkud skryt. Většina z nás si jméno Dürer vybaví v souvislosti s obrazem Růžencová slavnost. Ten je ozdobou sbírky Národní galerie, protože jen náhodou přežil švédské rabování v roce 1648. Já Vás ale na Dürerovo dílo dnes pozvu jak jinak než přes jeho obrazy koní. Koní z předhabsburské doby, kdy se v hipologii centrální Evropy ještě nevyskytovala starošpanělská krev. 
Albrecht Dürer se narodil v roce 1471 v Norimberku, kde v jeho rodném domě naleznete i jeho muzeum. Jakkoliv se městu nevyhnula obrovská destrukce konce 2. světové války, rodný Dürerův dům byl sice poničen, ale přežil. Oproti Leonardovi byl Dürer i úspěšný obchodník a dařilo se mu rozmnožovat majetek zděděný po otci. V jeho odkazu nalezneme řadu teoretických pojednání nejenom o malířství, ale i o dalších vědních oborech.
V Německu je pochopitelně vážen a přelom 15. a 16. století je zde nazýván jako Dürerovská epocha. Jeho autorskou značkou byl podpis AD. Zda to byl záměr netušíme, ale Dürerovi bylo vyčítáno, že písmen svého jména zneužil k parafrázi latinského Anno Domini (léta Páně).
Samostatným žánrem jeho tvorby byl vlastní autoportrét, který Dürera provází celým životem. Autoportrét, který naleznete v mnichovském muzeu Alte Pinakotheka, je pro mě možná ještě fascinující než Mona Lisa.
V roce 1512 se stal Dürer dvorním malířem císaře Maxmiliána I. Habsburského. Tím začíná dokumentovat dobu, která stála na prahu středoevropské hipologie. Nástupcem Maxmiliána byl jeho vnuk Karel V., který zahájil slavnou éru habsbursko-španělské monarchie. Českým králem se před 500 lety, v roce 1526, stal jeho druhý vnuk Ferdinand I. Popis té doby v hipologických textech často zmiňuje potřebu importu starošpanělských koní, kteří zastínili koně v té době chované ve střední Evropě. Jak ale vypadali tito předstarošpanělští koně?
Dílo Albrechta Dürera je dokonale představuje. Snad nejlépe ho dokumentuje akvarel Maxmiliánův jezdec z roku 1498, který naleznete ve vídeňské Albertině. Kůň se slabou zádí a hrubší hlavou vykazuje pravděpodobně standard té doby. Částečně to potvrzují i kresby ze série nosičů standart s názvem České trofeje. Na nich je vidět i typová nejednoznačnost koní. Tyto kresby pravděpodobně oslavují vítězství Maxmiliána nad českými žoldnéři v závěru války o landshutské dědictví. Kresby byly součástí návrhů pro rozsáhlé sbírky triumfálních pochodů Maxmiliána.
Císař rád zadával tento motiv řadě umělců a výjimkou nebyl ani Albrecht Dürer. Ten dokončil před Maxmiliánovou smrtí v roce 1519 osmideskový dřevoryt, na kterém táhne Maxmiliánův triumfální vůz 12 koní. Soubor kreseb a tisků, které nyní vlastní vídeňská Albertina, měl pravděpodobně dokumentovat velikost císaře k jeho nastávajícím 60. narozeninám. Těch se ovšem Maxmilián o dva měsíce nedožil. Po bitvě u Moháče v roce 1526 pak v českých zemích vystřídala jagellonské období habsbursko-španělská epocha, která zahájila velkolepou historii starokladrubských koní.
Albrecht Dürer zemřel o dva roky dříve v roce 1524. Pohřben je na norimberském hřbitově Johannisfriedhof. Na hrobě je epitaf jeho přítele Willibalda Pirckheimera: „Vše, co bylo z Albrechta Dürera smrtelné, leží pod touto mohylou“.