S dnešní jezdeckou sochou je ještě vracíme do Paříže. Popisovaný hipologický monument ovšem stál na prahu kaskády dalších návštěv a hledání souvislostí jak hipologických, tak historických. Ty spojují naší zemi s důležitými západoevropskými centry a vede k pozoruhodným poznáním.
Dnes popisovanou jezdeckou sochou je znázornění Karla Velikého. Stojí na prostranství Parvis Notre Dame -Place před stejnojmennou ikonickou katedrálou. Monumentální sousoší Karla Velikého na koni s pěšími figurami strážců bylo před Notre Dame odhaleno v roce 1878. Socha je prací sochařských bratrů Louise a Charlese Rochetů.
Karel Veliký byl franským králem a obnovitelem kultu římského císařství. Králem Franků se stal roku 768 a byl završením velmocenských snah jeho otce Pipina Krátkého a děda Karla Martela. Ten je ve Francii dodnes vnímán jako panovník, který zastavil postup islámského chalifátu na sever od Pyrenejí. Jeho střetnutí s muslimskými saracény je také dodnes vnímáno jako významná změna bojové strategie, kterou v následujících staletích představovalo těžké jezdectvo.
Bratři Rochetové poprvé uvedli sochu na Světové výstavě v roce 1867. Jejich původní záměr byl instalovat sousoší před katedrálou v Cáchách. Cáchy, které jsou pravděpodobně i rodištěm Karla Velikého, byly v průběhu jeho vlády hlavní falcí, a právě z tohoto města vládl své říši nejraději. Nároky na Karla Velikého si ve své historii tak mohou dělat jak Francouzi, tak Němci. Byl Frankem, tedy romanizovaným Germánem. Karel Veliký je také považován za stavitele románského základu cášské katedrály, kterou povýšil na místo korunovace novodobých římských císařů. Sám tuto nakonec více jak tisíc let dlouhou tradici založil 25. prosince 800, kdy se rukou papeže Lva III. nechal v Cáchách korunovat prvním novodobým císařem Římské říše.
Bratři Rochetové, stejně jako mnoho dalších sochařů 19. a 20. století pranic nedbali na hipologickou pravdivost a Karla Velikého romanticky posadili na figurantního koně, který zcela jistě v 8. století našeho letopočtu nebyl k dispozici. Nejlépe to dokládá jedna z mála figurek realističtějšího Karlova zobrazení na malém koni konce milénia, kterou naleznete v Louvre.
Pro nás má novodobá historie římského císařství několik souvislostí s českými zeměmi. Nejprve k té závěrečné. Tradice římských císařů se udržela dlouhých 1006 let. Titul doprovázel celou řadu českých králů až konečně dospěl k Františkovi I. Rakouskému. Ten uprostřed napoleonských válek pochopil, že již není v jeho „císařských“ silách ovládat německy mluvící státy a titul římského císaře v roce 1806 zrušil. Jeho pomník naleznete jako Krannerovu kašnu na Smetanově nábřeží v Praze.
Ještě významnější souvislost vnáší do Karlovské tradice otec vlasti Karel IV. Ten byl osobností Karla Velikého zcela okouzlen, a právě na jeho počest přijal při korunovaci českým králem v roce 1346 jeho jméno (narodil se jako Václav). V roce 1355 se jako první český král stal i císařem Svaté říše římské a jeho uctívání kultu Karla Velikého dosáhlo vrcholu. Nejenom, že byl korunován na tradičním žulovém trůně v katedrále v Cáchách, ale pro Cáchy nechal vytvořit velkolepý relikviář, do kterého nechal umístit několik jeho kosterních ostatků. Posledním panovníkem, který usedl na tento posvátný trůn byl další český král a první Habsburk na českém trůně Ferdinand I. v roce 1531.
Okouzlení Karla IV. cášskou katedrálou pak mělo pokračování v Praze. Karel IV. se rozhodl z Prahy založením Nového města udělat centrum Svaté říše římské. V nejvyšším bodě Nového města, na Karlově hoře (nyní Na Karlově), pak založil stavbu katedrály, která měla svým románským půdorysem připomínat právě katedrálu v Cáchách. Údajně se snažil o stavbu, která bude dominovat výhledu z Pražského Hradu.
Samotný chrám, dnes Kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého v Praze na Karlově, je dnes již městem poněkud upozaděn. Místu zcela dominuje Nuselský most. Karlov je sice stále nejvyšším bodem Nového města, ale samotný chrám již o své dominantní postavení přišel. V každém případě ovšem nese hlavní Karlovo poselství. Osmiboký půdorys se odvolává na katedrálu v Cáchách a smělá stavba okouzlí každého návštěvníka. Stavba samotná je ozdobena legendou o staviteli, který sám před odstraněním podpůrného lešení uvěřil, že se stavba zřítí, a tak podle jedné spáchal sebevraždu, podle jiné uprchnul a vstoupil do kláštera a již se nikdy nedozvěděl, že klenba vydržela. Nic z toho se ovšem neopírá o jakékoliv důvěryhodné zdroje.
Kostel Na Karlově prožil v průběhu dalších již téměř osmi století bouřlivou historii. Přilehlý klášter zrušil již Josef II. a i když se kněží do kostela ještě v 19. století vrátili, v období 1. světové války již sloužil jako nemocnice a místo pro válečné veterány. V roce 1955 pak byl pro zchátralost zcela vyklizen a v roce 1960 získalo celý areál ministerství vnitra. To zřídilo v areálu nejprve Muzeum Pohraniční stráže a později pak Muzeum Sboru národní bezpečnosti. Karel IV. by se nestačil divit.
Po změně společenského systému přestala muzejní expozice sice již sloužit komunistické propagandě, ale Muzeum Police ČR je v areálu stále. Samotný kostel pak slouží i nadále resortu vnitra a je místem bohoslužeb za padlé policisty a hasiče. Modlitební liturgie se ovšem vrátila do doby zakladatele a součástí je i gregoriánský chorál zpívaný v latině tak, jak tomu bylo v době Karlově. Základem celé stavby je hlavní osmiboká loď, která je fascinující svými rozměry, stejně jako cášská katedrála.
A konečně závěrečná třešinka na dortu karlovského kultu. Karel Veliký byl v roce 1165, na podnět Fridricha I. Barbarossy svatořečen. Stalo se tak ale při papežském schizmatu. A tak zatím co papež Alexandr III. svatořečení odmítnul, vzdoropapež Paschalis III. jej Karlu Velikému udělil. Církev však od roku 1176 svatořečení Karla Velikého oficiálně neuznává, ale toleruje. Jeho svátost je tak uctívána pouze na dvou místech naší planety. V katedrále v Cáchách a v kostele Na Karlově.
A celou tuto cestu středověkou Evropou zahájila romantická socha Karla Velikého před katedrálou Notre Dame.
Cyril Neumann