Téměř každé maďarské město má ulici či náměstí pojmenované po vůdci protihabsburského odboje Ferenci Rákoczim (1676 – 1735). Příběh této ikony maďarské národní historie ukazuje, jak mohutně byla střední Evropa 17. a 18. století propojena. Překvapivě tak nalézáme významnou Rákocziho stopu i v českých zemích.
Protihabsburská povstání zahájil již jeho otec. Proto byl mladý Rákoczi vychováván pod rakouským dohledem mimo vlastní rodinu. S jeho dospíváním jsou tak spojeny jezuitské koleje v Českém Krumlově, Jindřichově Hradci a Praze. V roce 1703 se tento sedmihradský velmož stal ústřední postavou dalšího protihabsburského povstání. To bylo výrazně podporováno Francií, která potřebovala oslabit habsburskou sílu ve válce o španělské dědictví. V roce 1704 již povstalci ovládli celé Slovensko a Sedmihradsko a Rákoszi se stal nejdůležitější postavou Uher. Jeho vliv narostl takové síly, že od Josefa I. dostal mírovou nabídku. Tu ovšem Rakoczi odmítl a od té chvíle začala jeho moc upadat. V roce 1711 se proto musel uchýlit do Polska, kde mu francouzský král Ludvík XIV. zakoupil Jaroslawské panství. Nakonec musel uprchnout i z Polska a od roku 1712 žil v Paříži. Jeho kariéra tak pokračovala na francouzském dvoře. Po smrti svého ochránce Ludvíka XIV. se stal francouzským velvyslancem v Osmanské říší a přesídlil do Istanbulu. Zemřel v roce 1735 ve městě Tekirdağ, které se nalézá v evropské části dnešního Turecka asi 135 km od Istanbulu. Rakev s jeho ostatky byla objevena až v roce 1889. Protože centrem nejslavnější kapitoly jeho života byly Košice, odpočívá od roku 1906 v hrobce Dómu sv. Alžběty v Košicích. Jako významná postava maďarských dějin má Ferenc Rákoczi rozesety sochy po celém území bývalých Uher.
Jezdecká socha Ference Rakocziho v Szegedi je zajímavá především výborně zvládnutým pohybem koně. Ten je sice vysoko „nad otěží“, ale tato poloha hlavy dodává pohybu další dynamiku. Autorem sochy z roku 1912 je maďarský sochař György Vastagh (1868 – 1946). György Vastagh pobýval od roku 1893 v Paříži, kde se spřátelil se sochařem Emmanuelem Fremiet, autorem zlaté jezdecké sochy Johanky z Arku před pařížským Louvrem. Zvířata a především koně ve tvorbě tohoto umělce zaujali zvláštní místo. Jeho sochy koní tvořené v hřebčínech Mezöhegyes, Bábolna či Kisbér jsou dodnes dobovými dokumenty chovatelské vyspělosti Uher. V roce 1942 se na sklonku uměleckého života tento autor proslavil sochou Kincsem v životní velikosti. Ta byla ovšem na konci 2. světové války zničena, ale o její existenci máme důkaz v celé řadě drobných kopií.
Jezdecká socha Ference Rakocziho v Budapesti je dílem uznávaného maďarského sochaře Jánose Pásztora (1881 – 1945). Odhalena byla v roce 1935 (nebo 1937). Janos Pasztor vystudoval na přelomu 19. a 20. století uměleckou-řemeslnou školu v Budapešti a i on získal stipendium v Paříži. Mezi jeho nejdůležitější umělecká díla patří právě neoklasicistní jezdecká socha Ference Rákocziho před budovou maďarského parlamentu na náměstí Lajose Kossutha. Ferenc Rakoszi je tentokrát ztvárněn na koni ve vysokém stupni vzpřímení naznačující vstup do levády. Socha koně je bezesporu inspirována koněm starošpanělského původu v mohutnější formě lipicána. Tak jak bylo sochařským zvykem, kůň v této klasické figuře nalézá třetí opěrný bod v mohutném ocase splývajícím až k samotnému podstavci.
.
