Hamburské skokové derby

Není na světě mnoho závodů a v jezdeckém světě obzvlášť, které mají tak dlouhou tradici jako Hamburské skokové derby. Jeho historie se začala psát v roce 1920, kdy kurs na závodišti hamburského předměstí Klein Flottbek, poprvé postavil významný jezdec té doby Eduard Pulvermann. Hlavní výjimečností Hamburského derby je skutečnost, že trasa soutěže se za téměř 100 let nezměnila. Jedná se v podstatě o několikrát se opakující vlásenku, při které jezdci na 1 250 metrové trati absolvují 17 překážek ovšem s 26 skoky. Historické prameny přesně neuvádějí výšku překážek v roce 1920. V novějších popisech tradice je ale častokrát zmiňována skutečnost, že zatímco trasa se od prvního ročníku nezměnila, obtížnost skoků ano. Při rozměrech dnešních překážek ale netkví obtížnost kursu ani tak ve výšce a šířce skoků (jakkoliv jsou mnohé míry úctyhodné), ale především v délce kursu a v terénním charakteru překážek.

Skokový sport se vyvíjí již více jak století. Vznikal v době, kdy jezdecký styl plně kopíroval především armádní potřeby využití koní. I civilní jezdci té doby ovšem přicházeli na kolbiště se zkušenostmi z loveckých jízd a parforsních honů. Vojenských jezdců bylo ale v té době na kolbištích výrazně víc. Jejich převaha proto formovala charakter počátkům skokového sportu.

Plánek parkuru Hamburského skokového derby

Mezi dvěma válkami se totiž elitní postavení jezdectva ve výzbroji všech světových armád začalo otřásat. Právě skončená I. světová válka ukázala v nejtragičtější podobě zranitelnost koní, kteří byli na bojištích vystaveni moderním zbraňovým systémům. Střízlivé statistiky odhadují, že za čtyři roky a tři měsíce zaplatilo životem světový konflikt přes 5,5 milionu koní, z čehož vychází neuvěřitelných 110 000 padlých koní měsíčně. Do Velké války vstupovaly většinou ještě téměř feudální armády s plně hipomobilní silou. O čtyři roky později již ale bylo jasné, že vojenská úloha koní se ve vojenství hroutí. Vše má ovšem svoji setrvačnost. Vojenští jezdci celého světa si dlouho nechtěli tuto skutečnost připustit a dělali vše pro to, aby koně v uniformě uhájili. Příklad nalezneme i u nás. V roce 1933 vznikl na ministerstvu národní obrany ČSR výukový film, který v úvodu sděluje, že ještě dlouho nebude vynalezen stroj, který by nahradil terénní schopnosti koní. Jezdečtí důstojníci té doby se tak předháněli v krkolomnosti terénních úkolů, které před koně stavěli. Dokladem jsou mnohé dokumentární filmy z výcviku armádních koní začátku 20. století. Do Československa přivezl tuto zkušenost i legendární kpt. Rudolf Popler, který absolvoval prestižní italské učiliště v Pinerolu. Zde byl legendární součástí výcviku i mnohametrový téměř kolmý sráz Discesa di Baldisero.

Není se tedy co divit, že i závody z počátků jezdeckého soutěžení si jezdci bez terénních překážek nedovedli představit. Nakonec většina z dnešních pamětníků ví, že suché i vodní příkopy, ale i seskoky a výskoky na rozmanité valy byly součástí jezdeckých soutěží ještě relativně nedávno. Teprve ve druhé polovině 20. století začaly terénní překážky ze soutěží mizet. Postupně pak z našich kolbišť zmizely i samotné terénní skoky. A právě proto má Hamburské skokové derby punc výjimečnosti. Podoba parkuru přežila století. Letos se jel 88. ročník.

Zatímco ale ještě před několika desetiletími bylo Hamburské skokové derby cílem a ambicí všech světových jezdců, vývoj posledních dvaceti let již jeho „klientelu“ pozměnil. Kvůli absenci terénních skoků a stále se prohlubující techničnosti současných skokových soutěží, se na trať derby vydávají téměř výhradně specialisté. Každému jezdci je jasné, že poslat koně bez patřičné přípravy na kurs Derby by byl čirý nerozum. Stejným nerozumem by bylo riskovat zranění špičkového koně v dnes tak neobvyklé soutěži. Současný sport již vystavěl jiné vrcholy, které je vhodné ať z prestižních, či soutěžně ekonomických důvodů zdolávat. Ve výsledkových listinách tak jména ve své době proslulých jezdců již asi v budoucnu nenalezneme. Za všechny zmiňme snad pouze Nelsona Pessou (v Derby zvítězil sedmkrát), či trojnásobné šampiony Eddie Mackena (IRL) a Alwina Schockemöhleho (GER, vítěz OH Montreal).

Být přítomen Hamburskému skokovému derby je tak zážitkem především pro letité koňaře. Před startem prvního jezdce prožíváte společně s dalšími tisíci návštěvníky sportovní vzrušení srovnatelné s předstartovním napětím Velké pardubické. Samotný závod pak vrací koně a jezdce ke kořenům soutěžního jezdectví. Ne všichni startující si ale možná, přes proslulost a všeobecnou známost soutěže, obtížnost jedinečného závodu skutečně uvědomují. To je patrné z řady výkonů, které se zdají být na hranici a někdy i za hranicí možností a schopností koní (občas i jezdců). Hamburské skokové derby je tak jedinečným zážitkem, ale současně i uvědoměním, že moderní skokový sport je již na míle daleko.

Ing. Cyril Neumann

Napsat komentář