Pokud jste se v Mnichově obdivovali jezdecké soše strůjce debaklu českého vojska na Bílé hoře Maxmiliána I., po severní straně náměstí Wittelsbacherplatz se dostanete do ulice Kardinal-Döpfner Strasse. Po pár metrech první odbočkou vpravo pak na Odeonplatz se sochou druhého bavorského krále Ludvíka I. Jen pro informaci, pokud byste neodbočili na Odeonplatz a pokračovali po ulici Kardinal-Döpfner Strasse rovně, narazíte na konci na jeden z nejlepších obchodů s jezdeckými potřebami firmy Steigbügel.
Ale my jsme nyní na náměstí Odeon a před námi se rozkládá obrovský palácový komplex staré královské rezidence. Jak návštěvu rezidence, tak královskou zahradu si nenechte ujít, ale nyní se věnujme dominantě náměstí, kterou je jezdecká socha Ludvíka I. Bavorského.
Ludvík byl nejstarším synem prvního bavorského krále Maxmiliána Josefa, který od roku 1806 vděčil za udělení titulu císaři Napoleonovi. Maxmilián jako bavorský kurfiřt se postavil po bok Napoleona a jeho vojsko zásoboval především vojáky. Provázanost s Napoleonem a stále se zvyšující moc Maxmiliána nakonec zapříčinila, že se Bavorsko stalo vůdčím členem Rýnského spolku. To vše bylo důsledkem porážky rakouských a ruských vojsk u Slavkova. Rýnský spolek pak byl i důvodem proč se rakouský císař a český král František II. zřekl titulu císař Svaté říše římské a vládl již jen jako rakouský císař František I. (jeho jezdeckou sochu můžeme vidět na Krannerově kašně v Praze na Smetanově nábřeží).
Že byl Maxmilián obratný politik dokazuje, že jeho prvorozenému Ludvíkovi byl kmotrem sám francouzský král Ludvík XVI. Vládnoucí bavorská dynastie tak bez problémů přežila Napoleonovu porážku, když včas přešla do opačného tábora. Po smrti otce se tak mohl v roce 1825 stát Ludvík I. Bavorský druhým uživatelem titulu, za který rodina vděčila právě Napoleonovi. Důležitou stopu také zanechala v Bavorsku Ludvíkova svatba s Terezou Sasko-Hildburghausenskou (17. října 1810), která stojí na prahu pravidelných mnichovských slavností Oktoberfest.
Ludvík proslul jako vášnivý podporovatel umění, a právě on byl iniciátorem stavby proslulé mnichovské galerie Alte Pinakothek, která se stala výstavním prostorem 300letých sbírek rodu Wittelsbachů. Konec vlády Ludvíka nebyl příliš slavný, protože jej provázel milostný skandál s irskou tanečnicí, který přes Ludvíkovi represivní zásahy nakonec vedl, v revolučním roce 1848, k jeho abdikaci.
Jeho jezdecká socha byla odhalena v den jeho 77. narozenin 25. srpna 1862. Autorem sochy je Maximilian von Widnmann (1812-1895). Ten studoval sochařství v Římě, kde se přátelil s autorem nedaleké jezdecké sochy Maximliána I. Bertelem Thorvaldsenem. Po návratu z Říma působil v Mnichově a od královské rodiny získal řadu zakázek. Mnoho z jeho děl však bylo zničeno při destrukci města při 2. světové válce. Vedle jezdecké sochy Ludvíka I. je Widnmann i autorem dvou překrásných jezdeckých soch před Mnichovskou uměleckou akademií Castor a Pollux.
Na Odeonplatz je Ludvík znázorněn na kráčejícím koni s vysokým napřímením, vedeným na pákové otěži. To, jak se úhel pohledu v politice rychle mění dokládá, že jej provází dvě sochy znázorňující jeho cnosti – spravedlnost a chrabrost. Navíc je celý pomník ozdoben dalšími čtyřmi sochami znázorňující Ludvíkovi zájmy – víru, umění, poezii a průmysl.
CN
