Zámek Slatiňany nově

Zdravím všechny příznivce hipologických památek a omlouvám se za delší nečinnost. Podzim a zima jsou pro mě velmi náročné a moje pracovní vytížení mě nedovolilo delší dobu do blogu přispět. Pokusím se to v roce 2023 dohnat. Zatím ještě není ten správný čas na výlety a tak sáhnu do archivu z léta 2022, který ještě nestačil všechno vydat. Věřím, že mnohé z vás dnes pozvu k návštěvě chronicky známého místa a tím je zámek Slatiňany.

Cyril Neumann

Slatiňany měly v životě koňařů druhé poloviny 20. století zcela výjimečné místo. Zámek Slatiňany, letní sídlo rodiny Auerspergů, byl konfiskován hned po válce na základě Benešových dekretů. Naštěstí ho však nepotkala jen úplná devastace. Mobiliář zámku byl sice rozvezen do všech možných míst, ale v roce 1947, díky mimořádné autoritě předního hipologa prof. Františka Bílka, získalo v auersperských stájích azyl regenerované stádo starokladrubských vraníků. Je až neuvěřitelné, že práce na záchraně černé varianty našeho národního plemene byla zahájena v průběhu 2. světové války. František Bílek se neúnavně snažil vysvětlit, jakou genetickou škodu utrpěl starokladrubský chov, když byl ve 20. letech černý kůň jako představitel katolického církevního ceremoniálu odsouzen k záhubě. Je to pro nás důkaz, že ideologie dokáže být zhoubná i v demokracii. Na počátku 2. světové války ale získal prof. Bílek souhlas a s jediným 20letým hřebcem a čtyřmi, spíš než matkami tak babičkami, zahájil regenereci staletého chovu. Během války byly domovem nově se rodících hříbat z klisen, které si nesly v rodokmenu alespoň část starokladrubských genů louky v okolí zámku Průhonice. V roce 1947 ale získali vranní koně nové působiště, a vydali se pěšky do Slatiňan. Prof. Bílek byl navíc pověřen, aby zámek přeměnil na hipologické muzeum. V následujícíh letech po komunistickém převratu, pak byly na zámek sváženy ze zabavených šlechtických majetků předměty s hipologickými tématy. Vedle uměleckých skvostů zde František Bílek budoval i sbírky řemeslné hipologie, dokladů o předválečné sportovní vyspělosti Československa, ale i sbírku skeletů a lebek koní nejenom starokladrubských, ale i koní Převalského. I pod tímto věhlasným chovem pražské ZOO je Bílkův podpis. Vzniknul tak leckdy velmi nesourodý kaleidoskop umělecké, chovatelské i sportovní koňařiny.

Rádi jsme do Slatiňan za socialismu jezdili. V prostorách zámku měl kůň pro hrstku tehdejších koňařů tolik potřebnou vážnost, když už se jí nedostávalo venku za zámeckými zdmi. To je ale naštěstí již minulost. Po sametové revoluci se o řadu věcí přihlásili jejich právoplatní majitelé a sbírky poněkud prořídly. Naštěstí v auerspergských stájích zůstali vraníci a daří se jim v rámci Národního hřebčína dobře. Samotný zámek, který spravuje Národní památkový ústav, se pak v letech 2017 – 2020 po téměř 100 letech dočkal tolik potřebné rekonstrukce. A změnil se i charakter vnitřních prostor. Kdo by zde ale hledal hipologické muzeum, nemusí být i přes jeho absenci zklamán. Zámku byla navrácena jeho původní podoba a v té není o hipologii nouze. Skutečným klenotem, pravděpodobně teprve v budoucnu postupně objevovaným, je ovšem zámecká knihovna. Ta skrývá stále ještě málo doceněné poklady hipologické renesanční literatury.

V části návštěvníkům přístupné ovšem hraje prim obrovský obraz Císařský parforsní hon u Marcheggu. Tento kultovní obraz byl zhotoven v umělecké dílně rodiny Hamiltonů na objednávku Josefa I., předchůdce a bratra Karla VI. V průběhu jeho tvorby ovšem Josef I. zemřel (1711) a dohotovení rozměrného plátna (255 x 622 cm) se následně stále oddalovalo. Vedle slavného Johanna George tak na něm v průběhu desetiletí pracoval i bratr Filip Ferdinand Hamilton. Johan Hamilton zemřel v roce 1737, ale ani Filipovi nebylo dopřáno obraz dokončit. Ten sice na příkaz Marie Terezie, která nově přestavovala interiéry zámku Schönbrunn, v práci pokračoval, ale záhy i on zemřel (1750). Dokončení plátna je tak připisováno vídeňskému malíři Johannu Franzi Rauschovi.

Obraz s detailní přesností zobrazuje krajinu v okolí zámku Marcheggu na hranicích s tehdejšími Uhrami. Honební společnost je sbírkou portrétů tehdejší vídeňské dvorní smetánky začátku 18. století. Mimo skupinu, nad smečkou psů, se pravděpodobně zvěčnil v sedle hnědáka i Filip Ferdinand de Hamilton. V čele honební skupiny na bělouši cválá pochopitelně objednavatel obrazu Josef I.

Obraz existuje ve třech kopiích. Za originál je považován obraz, který zdobí, tak jak bylo zamýšleno, místnost Rösselzimmer v Schönbrunnu. Další dva obrazy vznikly na objednávku Karla Kajetána Buquoye (1676 – 1750). Ten, který dnes zdobí zámek Slatiňany, byl přivezen z buquojského západočeského hradu Hauenštejn. A konečně z třetího vyobrazení honu u Marcheggu se dnes těší francouzský velvyslanec v Praze. Velvyslanectví totiž sídlí v Buquoyském paláci na Velkopřevorském náměstí na Malé Straně. Právě pod tímto obrazem proběhlo, uprostřed komunistického Československa, dnes již kultovní snídaňové setkání prezidenta Mitteranda s československými disidenty v čele s Václavem Havlem.

Napsat komentář