Abychom vysvětlil jedinečnost toho, co měli návštěvníci 25. ročníku výstavy Kůň 2018 v Lysé nad Labem ve dnech 21. -23. září možnost vidět, musíme začít poněkud zeširoka a od začátku. Jezdectví je fenomén, který provází civilizaci již od dob starověku. Po staletí se lidé snažili a snaží porozumět koňskému vnímání. Již starověcí mistři tak položili základy současného jezdectví. Je vzrušující vnímat, jak blízké mohou být současným jezdcům poznání objevená před mnoha staletími. Stále se tak vracíme ke spisům obsahující znalosti starověkých Chetitů z poloviny druhého tisíciletí před Kristem, které pro svět oživil světově proslulý orientalista, rodák z Lysé nad Labem, profesor Bedřich Hrozný. Dalším úchvatným zdrojem pak stále zůstávají antické spisy, kterým vévodí díla řeckého filosofa a vojevůdce Xenofóna ze čtvrtého století před Kristem. Jeho díla O jezdectví (Peri Hippikés) a O výcviku jezdců velitelem (Hipparkichos, Hipparchos), jsou v řadě poznatků platná dodnes. Právě Xenofón jako první popsal i některé figury, které dnes vévodí klasickým jezdeckým školám. Narážíme tak na to, co nazývat v jezdeckém umění klasickým.
Co je v jezdectví klasické?
Již ve starověku se lidé zajímali o to, jak nejlépe využít přirozených schopností koní. Je fascinující, že se již od dob starého Řecka se práce s koňmi opírala výhradně o jejich přirozené pohybové možnosti. To svědčí o obrovské empirické zkušenosti a vnímavosti našich předků. Ta byla opřena o staleté studium pohybu koní. Dokládá tak významnou nápaditost zakladatelů výcvikového systému klasického jezdectví.
Ověřit si, že se klasické jezdectví opírá pouze o přirozené chody koní, může pochopitelně pozorováním dospívajících koní při pastevních hrách a šarvátkách kdokoliv. Pozorný divák postupně zjistí, že všechny figury akademického – školního jezdectví, předvádějí koně i ve svém přirozeném životě. S termínem školní jezdectví se budeme dále setkávat stále častěji, ale musíme si uvědomit, že v klasické terminologii znamená školní jezdectví přípravu koně k prvkům vysoké školy. Počin, který vedl první mistry k přeměně přirozenosti koní do systémové přípravy, je obdivuhodný.
Víme tedy, že základy položili již staří Řekové. Zrození systému akademického jezdectví ale čekalo až na renesanci. Přísluší proto jezdcům a hipologům 16. až 18. století. Na prahu současných výcvikových systémů určených masám tak stojí akademičtí mistři renesance a baroka. Školní jezdectví bylo skutečným přelomem v pojetí jezdeckého výcviku.
Druhým převratným výsledkem školního jezdectví bývá často uváděná skutečnost, že finálním figurám přiřadili staří mistři bojovou využitelnost. To musíme brát s jistou rezervou a možná se na této hypotéze pouze zachytil patos uplynulých staletí. Způsobu boje pomocí figur akademického – školního jezdectví totiž od počátků jeho zrodu konkuroval vynález střelné zbraně.
Bylo by ale pošetilé zabývat se v této chvíli tím, zda v historii jezdeckého válečnictví nastala ve skutečném boji situace, která umožnila boj pomocí figur vysoké školy. V tom případě by bylo nezbytné studovat bojové strategie a zvyklosti uplynulých staletí, precizovat pojmy jako je rytířství a podrobně se zabývat historickými příklady.
Stejně jako těžkooděnce na obrněných koní vytlačily z bojišť dlouhé luky a razancí nepřekonatelné kuše, využití bojového umění pomocí školního jezdectví od počátku omezovala střelná zbraň. Ta byla přítomna již na renesančních bojištích Evropy. Tedy právě v době, kdy vznikaly základy vysoké školy v jezdectví. Na základě mnoha důkazů, ale můžeme věřit, že jezdecké zvládnutí prvků vysoké školy představovalo společenskou nutnost a zvyšovalo prestiž jezdců. Její demonstrace v sedle byla touhou šlechtice, bohem vyvoleného k řízení společnosti. Právě ten byl standardním žákem prvních novověkých jezdeckých akademií v jižní Itálii. Učitelé těchto škol se opírali o znalosti antických učitelů a proto je lze nazývat klasické.
Novověcí mistři
Z hlediska historických skutečností stojí na vrcholu vzdělanostní pyramidy renesanční a barokní mistři. Právě oni završili staleté jezdecké úsilí vznikem vysokého jezdeckého školství. Jejich poznání daly vyrůst mezi člověkem a jiným živočišným druhem doposud nepřekonanou komunikační souhru. Díky dochovaným traktátům mistrů neapolské jezdecké školy známe poznání shrnutá v prvních novověkých učebnicích jezdectví. Jména autorů jako Cesare Fiaschi (1523 – 1558), či jeho současníka Federica Grisone jsou mantrou všech, kteří se zajímají o novodobou historii jezdectví. Následovala plejáda jmen reprezentovaná např. Giovannim Battistou Pignatelli (1555 – 1602), Antoine de Pluvinelem (1552 – 1620) nebo Williamem Cavendish duke of Newcastle (vévoda z Newcastlu, 1592-1676). Na samém prahu současnosti pak stojí francouzský mistr François Robichon de La Guérinière (1688 – 1751). Jeho dílo je protknuté řadou výrazů, které v jezdectví používáme dodnes, a o kterých řada jezdců ani netuší, že jsou předmětem výuky již třetí století.
A tak se dostáváme opět k základnímu významu akademické či chcete-li klasické jezdectví. Jeho definice bývá občas předmětem diskuzí. Není to ovšem tak komplikované. Podle již řečeného lze klasické jezdectví definovat jako jezdectví, které se ve svých postupech a především cílech opírá pouze o standardní a přirozené chody koně. Na cestě za tímto úkolem vznikla řada cviků, které umožňují koním pochopit před ně kladené úkoly.
Současné sportovní jezdectví drezurní, které se často nazývá strážcem jezdecké vzdělanosti, si z některých akademických lekcí (vysoká škola byla rozdělena do lekcí a repríz) vytvořilo drezurní cviky.
A jsme zpět v naší době. Současnému vyspělému světu dominuje sportovní jezdectví. To ale zákonitě musí navazovat na zkušenosti desítek generací, které pomáhaly vytvořit unikátní mezidruhový komunikační kód mezi jezdcem a koněm. Cílem je výkon. Výkon měřený úspěšností v soutěži.
A přeci se v současném světě udržely čtyři velkolepé instituce, které si kladou ještě náročnější cíl. Pokračovat v poznáních renesančních mistrů tak, aby v halasu sportovních kolbišť nebylo vše poznané zcela zapomenuto.
Mezi tyto čtyři uznávané školy patří nám nejlépe známá (protože po čtyři staletí i naše a odborníky českého původu spoluutvářená) Spanische Hochreitschule. Za tou se milovníci koní z celého světa vydávají do Vídně. Již samotný názvem Španělská vysoká škola evokuje spojení s poloostrovem za Pyrenejským masivem. Iberijská hipologická kultura stála na samotném počátku novověkých dějin jezdectví. Do centrální Evropy začala pronikat díky vzniku španělsko-habsburské dynastie, která vládla prostoru zahrnující polovinu Evropy od počátku 16. století. Protože se jeden z významných monarchů té doby Ferdinand I. stal v roce 1526 i českým králem, pronikal španělský dvorní ceremoniál, jehož důležitou součástí byli koně iberského původu, i do českých zemí.
Právě v té době se zrodilo jediné původní české plemeno starokladrubský kůň. Vyrostl na základě iberských koní. Stojí tak na shodných základech jako současná slavná plemena iberského poloostrova španělský Pura Raza Espaňola (P.R.E.), či portugalský lusitano. Společně se starokladrubským koněm se v té době zrodil i genetický totožný plemenný sourozenec, kterým je lipicán.
Vliv a moc habsbursko-španělské rodiny sílila jak pod Pyrenejemi, tak v centrální Evropě. Španělskou dvorní kulturu, včetně koní, postupně přebírali i ostatní evropské dvory. Protože koně iberského původu zastínila vše do té doby ve světě chované, vyvážena byla pochopitelně i do zámoří. To je důvod, proč ze současných 60 milionů domácích koní na celém světě, nosí v sobě téměř 90% z nich krev staroiberských koní.
Jezdecké akademie kultivující jezdecký cit mladých šlechticů rostly po celé Evropě. Již v 16. století zahájila svoji činnost ta vídeňská (cca 1564). Kult koně postupně narůstal a svého vrcholu dosáhl na přelomu 17. – 18. století. Jedním z hlavních reformátorů chovu koní byl habsburský monarcha a český král Leopold I. Právě za jeho vlády byla postavena i jízdárna Pražského hradu. Stopy jeho administrativy jsou v chovu starokladrubského koně a pochopitelně i lipicána patrné dodnes. Právě za jeho vlády vznikla tradice označovat koně z císařských hřebčínů v Kladrubech a Lipici výžehem na levé žuchvě. Starokladrubští koně mají na tváři K, lipicáni L. Dodnes tak poznáte koně narozeného v císařském hřebčíně (u lipicánů to ovšem již není Lipica, ale rakouský Piber, kde lipicáni nalezli útočiště po rozpadu starého Rakouska po 1. světové válce).
Císařské chovy pak modernizoval a reformoval syn Leopolda I Karel VI. Právě tento panovník (na počest jeho korunovace českým králem vznikl v půdorysu svatováclavské koruny zámek Karlova koruna v Chlumci nad Cidlinou) nechal vystavět v letech 1729 – 1735 proslulou barokní jízdárnu ve vídeňském Hofburgu. A zde se příběh staroiberských koní a renesanční hipologické kultury vrací zpět na iberský poloostrov. Sestra Karla VI. Marie Anna Habsburská byla provdána za významného portugalského krále Joãna V. a v roce 1708 se stala portugalskou královnou. Její manžel Joãn V. vytvořil z Portugalska s pomocí jihoamerického zlata významnou zemi. Její suverenitu potvrdil na konci jeho vlády i papež Benedikt XIV.
Právě v době největšího stavebního rozvoje Portugalska proběhla i návštěva královské rodiny ve Vídni, kde byla sestra Karla VI. unesena novou barokní jízdárnou. Na základě této zkušenosti pak v centru královské moci v Belému nedaleko Lisabonu vznikla nádherná jízdárna pro potřeby portugalské královské školy. V současné době je v jejích prostorách proslulá kočárovna. V sousedství této unikátní historické budovy pak vyrostl nový rozsáhlý objekt. V obou budovách je dnes shromážděna největší světová sbírka barokních karos, pro které byla šlechtěna plemena, jako je starokladrubský kůň. Nedaleko těchto historických skvostů ovšem naleznete živou vzpomínku na dobu renesance a baroka. Dalším lákadlem hipologického centra v Belému je dnes velmi významná jezdecká škola Escola Portuguesa de Arte Equestre.
Hipologická kultura Portugalska stojí na totožných základech renesančních škol a na poznání mistrů jako byli Pluvinel či Pignateli. Opírá se ovšem i o své učitele, především pak o dílo Manoela Carlose de Andrade, který v roce 1790 vydal svůj spis „Luz da Liberal e Nobre Arte da Cavallaria“.
Na začátku jsme ale hovořili o čtyřech institucích, střežící staletá výcviková poznání. Pochopitelně ve výčtu světových jezdeckých akademií nelze opominout Královskou andaluskou školu jezdeckého umění (Real Escuela Andaluza del Arte Ecuestre), která sídlí v centru Andalusie v Jerez de la Frontera. Čtvrtou světově proslulou institucí je pak francouzská jednotka Cadre Noir, která od roku 1825 střeží čistotu klasického jezdectví ve středo francouzském Saumuru.
Tyto čtyři instituce jsou součástí moderní jezdecké historie a všechny se hlásí ke stejným klasickým zásadám výcviku koní. Jeho součástí jsou prvky vysoké jezdecké školy, na jejímž vrcholu stojí především práce nad zemí – „skoky“. V minulosti již proběhla dvě společná setkání všech těchto institucí, kde mohla být práce škol i porovnávána. Srovnávat práci koní příslušející k různým plemenům (Španělé jezdí výhradně na koních P.R.E., Rakušané na lipicánech, Francouzi převážně na svých Selle Français a Portugalci používají nejlepší lusitánce příslušející k linii Alter Real) je jistě trochu pošetilé. Skutečností ovšem zůstává, že momentálně se právě portugalské jezdecké akademii se práce s koňmi daří velmi dobře.
Vzhledem k tomu, že na území českých zemí jak v dobách habsburské monarchie, tak v novodobé československé i české státnosti ještě žádná z těchto světově proslulých institucí nevystupovala, jsme rádi, že právě zástupci Escola Portuguesa de Arte Equestre přijali pozvání k účasti na 25. ročníku největší hipologické výstavy ČR. Se svým starobylým plemenem, které mělo svůj podíl i na vzniku starokladrubského koně, nejenom oslaví čtvrtstoletí výstav v Lysé nad Labem, ale současně i 100 let české státnosti.
Ta vyrostla na tradici starého Rakouska a je jistě i zásluhou prvního československého prezidenta Tomáše Garique Masaryka, že císařské stáje i plemeno v nich chované přežilo bouřlivý čas bourání monarchie. TGM totiž hned v počátcích československé státnosti převzal císařský ceremoniál. Od počátku vzniku ČSR tak byli součástí hradního protokolu i starokladrubští koně. Jediné původní plemeno mohlo být proto zachováno až do dnešních dní a mohlo se tak v roce 2002 stát i národní kulturní památkou ČR. A aby byla souvislost s našimi dnešními hosty definitivně potvrzena jen připomeňme, že poslední genealogickou linii starokladrubských koní založil v roce 1968 lusitánský hřebec Rudolfo.
Vysoká škola a skoky
Několikrát jsme zmínili skutečnost, že školním jezdectvím rozumí klasická terminologie jezdectví vysoké školy. Co tedy patří do školního jezdectví? Přirozené chody koní jsou děleny na chody I., II. a III. generace. Současná nejvyšší drezura končí na samém prahu školního jezdectví chody jako je pasáž a piaf. Školní jezdectví ovšem pokračuje dál a rovnováhu koně precizuje nejenom v práci na zemi, ale především nad zemí. Dostáváme se tak ke školním skokům.
Jedním z prvních vyvážení koně na pánevních končetinách dochází ve figuře leváda. Kůň na několik vteřin ustrne v dokonalé vyváženosti, kdy se hlezenní klouby téměř dotýkají země. Tato figura je stěžejním prvkem Spanische Hochreitschule a zná ji téměř každý návštěvník Vídně. Levírující lipicán je nejenom na většině vídeňských suvenýrů, ale aby umělci zdůraznili jezdecké umění právě zobrazovaného panovníka, na levírujícím koni je zvěčněn nejeden monarcha.
Dalším školním prvkem je skok kurbeta. Při ní kůň na pánevních končetinách zaujímá úhel cca 45 stupňů se zemí a je výrazněji vztyčen než v levádě. V této rovnováze se odrazí, aniž by se předníma nohama dotkl země a s malým prostorovým ziskem poskočí i několikrát kupředu. Tento skok je zase vlajkovou lodí francouzských jezdců z Cadre Noir.
Dále lze ve školním jezdectví vidět koně v pesadě. Kůň zaujímá se zemí úhel 45 stupňů, ale není tak vztyčen, jako v kurbetě. Často tvoří pesada mezičlánek mezi levadou a kurbetou.
A již se blížíme k vrcholu figur všech škol. Tím je skok zvaný kapriola. Při něm kůň veškerou svoji silou vyskočí do výšky tak, že jeho tělo je se zemí ve vodorovné poloze. V momentě dosažení nejvyššího bodu výskoku pak obrovskou silou vykopne zadní nohy dozadu. Kapriole předchází dva výukové mezistupně. Prvním je krupáda – výskok do výšky bez akce zadních nohou, pouze s přitažením pánevních končetin pod sebe. Druhým pak balotáda – výskok do výšky s přípravou zadních končetin na závěrečné vykopnutí, které je demonstrováno ukázáním kopyt a podkov, ale bez dokončení akce.
Pokud jste jezdci, nepochybuji, že každý z vás řadu z těchto skoků již zažil. Vznikají spontánně při bujnosti či vzrušení koně, nebo jsou dokladem nešetrné zádrže.
Proč to vše?
A nyní pojďme k tomu, co bylo vysloveno na počátku. Proč jsou koně takto cvičeni?
Doktrína školního jezdectví se po staletí zabývala rytířským soubojem jezdce proti jezdci či jezdce proti pěšímu vojsku. Můžeme se proto romanticky domnívat, že byl udržován jakýsi status k použití školních figur v boji. Akademicky vzdělaný kůň uprostřed bitevní vřavy je pro nás již jen těžko uvěřitelný. Obtížné si představujeme, jak ve vojenské šarvátce vydává jezdec koni sofistikované povely. Zda mohl akademicky vzdělaný kůň provést v bitvě některou z naučených figur k záchraně života nejen jezdcova, ale i svého, se již nedovíme. Pro lepší srozumitelnost figur, ale můžeme vysvětlení akademického vedení boje a tudíž jejich účelu, použít.
V případě napadení jezdce pěším vojskem kůň přechází do levády. Kůň tak svým tělem dokáže na několik sekund ochránit jezdce před dotírajícími pěšáky. V případě potřeby úniku z bitevní vřavy kůň vystoupal do pesády a na závěr pomocí kurbety dokázal sebe i jezdce vymanit z nepřátelského obležení.
Pokud bylo obklíčení pěšího vojska již zcela neudržitelné, použil jezdec proti nepřátelům kapriolu. Při explozivním vykopnutí prorazil za sebou kůň obklíčení. Po dopadu provedl piruetu a než se nepřátelům podařilo obklíčení opět uzavřít, unikl ze sevření pryč.
Ať již použití akademických figur v praxi věříme či nikoliv, zvládnout figury vysoké školy patřilo ve své době ke společenské prestiži. Vynález střelného prachu a použití prvních střelných zbraní znamenal výraznou komplikaci pro rytířské vedení boje. Žádný kůň není dost vzdělaný proti střelbě. Trápilo to i vojevůdce té doby. Za všechny nechme promluvit francouzského maršála Blaise de Montluca (1502 – 1577): Kéž by nebyl tento zlořečený stroj nikdy vynalezen… tolik chrabrých mužů bylo zabito většinou politováníhodnými existencemi a největšími zbabělci. Z dálky je usmrtili svými prokletými střelami skety, jež se zblízka neodvážili ani pohlédnout těmto mužům do tváře.“ Teprve zkušenosti budoucích století ale naplnily toto postesknutí jen těžko pochopitelnou tragikou.
Ale vraťme se ještě na chvilku do zlatých časů jezdeckých akademií. Přelom baroka v rokoko znamená i celkové zjemnění mravů. Ve dnech zábav je reálné nebezpečí krvavé srážky, běžné při gotických turnajích, postupně nahrazováno dovedností a jezdeckým uměním. Popularitu získávají stylizované hry na souboje a kultivované předvádění ovladatelnosti koní v rámci stále populárnějších karuselů. Zdokonalit se v jezdeckém umění je pak jednoznačným společenským diktátem doby. Doby, kterou pro budoucí generace uchovávají čtyři světové instituce. Jednu z nich Escola Portuguesa de Arte Equestre jsme měli možnost vidět při 25. ročníku výstavy Kůň 2018 v Lysé nad Labem.
Ing. Cyril Neumann, ČZU
