Jak jsme naučili Česko znát Kladruby nad Labem

V sobotu 5. října 2019 vyvrcholila téměř 30letá práce českých hipologů. V Národním hřebčíně se slavil zápis krajinného komplexu hřebčína určený k chovu a výcviku kočárových koní na seznam unikátního světového dědictví UNESCO. Kladrubští sezvali veřejnost i reprezentativní hosty. Přítomni byli ministři Miloslav Toman a Lubomír Zaorálek, řada velvyslanců, včetně španělského. V čele s místopředsedkyní Senátu Parlamentu ČR Miluší Horskou pak i další senátoři a poslanci. V průběhu oslav tak mohli odborníci získat pocit, že Česká republika si již definitivně uvědomila výjimečnost jediného původního plemene, kterým se v českých zemích honosíme. I nákladná rekonstrukce hřebčína, kterou zaplatila Evropská unie, by neproběhla bez politického uznání unikátnosti místa.

Oslava byla krásná. Starokladrubští koně úžasní. Vnímavý divák si mohl opět uvědomit, bezčasovost koňského vnímání světa. Pohyby koní ladné jako před staletími. Chůze důstojná bez ohledu na zvědavce pod deštníky. Bohužel pod deštníky. V Kladrubech v sobotu 5. října, stejně jako všude, pršelo. Lilo. Organizátoři se brodili vodou. Kočáry, jezdci, koně všichni byli mokří ze shora i ze spodu.

Koně ale naštěstí déšť neřeší. Prostě prší. Klisny matky klidně přebrodily louže a hříbata si vodu dokonce užívala. Pro mě byla tato chvíle vrcholem celého hodinu a půl trvajícího představení. A nejenom pro mě. S řadou hostů jsem si následně notoval, že shovívavý klid stáda, vehnal mnohým do očí slzy. Doufám, že to tak cítili i ti, kteří ještě před pár lety o státním rodinném stříbru nevěděli. Nevěděli, že můžeme obdivovat stejného koně, před kterým stál v úžasu nejenom Rudolf II či Štěpán Lotrinský. Koně tohoto typu obdivoval i Leonardo da Vinci, Adrian de Vries či Johannes Hamilton.

Mnoha českým hipologům to bylo jasné již dávno. V paměti jsem listoval jmény všech těch, kteří v zákopové válce s bolševismem uchránili tento klenot i po čtyřicet let komunismu. Znovu jsem vnímal všechno to kličkování a ohánění se socialistickým zemědělstvím, sportem mas a podobně v zájmu všech koní a i těch starokladrubských. Nebýt nich, nemohla by se nyní politická generalita dmout pýchou nad světovým unikátem. Snadno by i starokladrubské bělouše postihla stejná katastrofa, která kvůli politickým soubojům a šarvátkám První republiky tolik oslabila vraníka.

Hřebčín v Kladrubech nad Labem je vůbec prvním hřebčínem světa, kterému se unikátní kousek uznání světové kulturní výjimečnosti podařil. Ústy moderátora akce bylo řečeno téměř vše. Zazněla řada jmen. Přebírala se ocenění. Jedenkrát bylo zmíněno i jméno prvního post socialistického ředitele hřebčína MVDr. Norberta Záliše. Autor srovnávací studie, dokazující světovou jedinečnost celého kladrubského komplexu Tomáš Jiránek, zmínil jeho jméno. Jméno člověka, který jako první zahájil novodobou cestu starokladrubských koní za celospolečenským uznáním. Právě on odstartoval desetileté úsilí o uznání starokladrubského koně jako národní kulturní památky, prosadil zákon o neprivatizovatelnosti hřebčína a tím celé místo uchránil od osudu mnohých unikátních míst po celé Evropě.

Při procházce hřebčínem jsem letmo zaslechl, jak ministr kultury Lubomír Zaorálek hovoří s místopředsedou komise pro vstup do UNESCO Michalem Benešem. Slyšel jsem jen toto: ministr se ptá „Bylo to těžké?“ a odborník na UNESCO odpovídá „Velmi, nejtěžší co jsem zažil.“ a pak ještě ministrův údiv „Opravdu? Já myslel, že to bylo snadné.“ Myslím, že právě tento fragment rozhovoru dokumentuje změnu pohledu. Každý, kdo byl v sobotu v Kladrubech přítomen, mohl získat pocit, že výjimečnost místa i koní je zcela jasná. Jasná všem a tedy i světu. Nyní to již jasné je, ale nebylo vždy.

Když jsem byl začínajícím jezdcem a koně byli v socialistické společnosti téměř vyhubeni, většina lidí na informaci o jezdectví zareagovala, zda jsem už jel Velkou pardubickou. Ta byla jediným celonárodním fenoménem spojeným s koňmi. Také se ptali, zda se znám s Václavem Chaloupkou, či později s Josefem Váňou.

Jsem rád, že v přímém přenosu mého života zažívám změnu celospolečenského pohledu. Když dnes řekneme Kladruby nad Labem, většina lidí již ví. A mnozí tam již i byli. Jen v roce 2018 jich navštívilo hřebčín přes 80 000. Doufám, že není daleko doba, kdy to pochopí úplně všichni.

A co bylo na celém uplakaném odpoledni úplně nejkrásnější? Na chvilku jsem získal pocit, který zažíváme v životě jen zřídka. Pocit společné jednoty. Ze všech přítomných dýchal pocit sounáležitosti. Pocit, který dává naději, že o starokladrubskou tradici bude i v budoucnu dobře postaráno. Snad to trochu cítili i starokladrubští koně.

Cyril Neumann

Napsat komentář