Česká republika nemá mnoho příležitostí obohatit hipologickou mapu světa. Pokud ale přeci jen máme koňařský svět něčím ohromit, pomůže nám jedině starokladrubský kůň. Od soboty 6. července 2019 je pak celý krajinný komplex kladrubského hřebčína včetně koní v něm chovaných novou českou kulturní památkou zapsanou na seznam světového dědictví UNESCO.
Sledovali jsme proces přípravy (dohoda mezi ministerstvy zemědělství a kultury o zřízení koordinační rady podepsána v červnu 2016), přihlášení (podána 28. ledna 2018) i posuzování déle jak tři roky s mrazivou obavou. UNESCO nezná reparát. Pokud by zasedání v Baku žádost zamítlo, byl by nadějím konec. Naštěstí se v sobotu 6. června z Ázerbájdžánu do světa rozeběhla zpráva, že ČR je o dvě památky v UNESCO bohatší. Vedle Kladrubského hřebčína je to ještě Hornický region Krušnohoří.
Chovatelství koní má v českých zemích tisíciletou tradici. O Čáslavsku jako významném chovatelském centru píše již Václav Hájek z Libočan ve své Kronice české (1541). V dobách tereziánských chovatelských reforem byly české země monarchii producentem „středních koní vozového a jezdeckého rázu“.
Značnou ranou pro hipologické chovatelství bylo ovšem nejprve Rakousko-Uherské vyrovnání (1867). To výrazně zkomplikovalo výměnu koní v rámci do té doby jednotného mocnářství. Další komplikaci pak přinesl rozpad R-U a vznik samostatného Československa. Nejen, že skončila hipologická sounáležitost se samotným Rakouskem, ale Slovensko, do té doby plně pod vlivem Uherska, přišlo o téměř všechny chovy koní. Uherští chovatelé nenechali na Slovensku skoro nic. Z českých zdrojů pak musela být, vedle stabilizace náhle osamocených českých chovů, vyplněna i tato mezera.
A konečně téměř definitivní rozsudek smrti znamenal pro hipologii Vítězný únor. Ten se časově ztotožnil s dobou, která koním hledala ve společnosti nové místo. Bolševická ideologie si to vyložila po svém. Při násilné kolektivizaci vesnice, likvidaci agrární moci i národní spolkové činnosti byli koně první na řadě. Je jedním z doposud nepopsaných zločinů komunismu likvidace československé hipologie spojená s vybíjením statisíců koní.
V prvním případě se jednalo o likvidaci edukativních center. Ta se opírala především o armádní jezdectví. S odborníky této složky prvorepublikového vojska neměla československá lidová armáda žádné slitování. S koňmi, jako představiteli feudalismu, buržoazie a osobního bohatství, už vůbec ne. Za prvních deset let po komunistickém puči bylo zcela neselektivním způsobem zlikvidováno 300 000 koní, mnohdy významné chovatelské hodnoty. Bohužel za spokojeného pomlaskávání národa.
Při výčtu této hipologické apokalypsy uplynulého století je skutečným zázrakem, že až do roku 1989 přežilo jediné původní a světově unikátní plemeno – starokladrubský kůň. Po bouřlivých společenských změnách v roce 1989 ale obava o osud tohoto unikátního plemene významně narostla. Genetika je velmi křehká. Bylo by paradoxem osudu, kdyby to, co se zázrakem nezdařilo světovým konfliktům a ideologii, dotáhla do konce bouřlivá privatizace.
V průběhu let 1992 až 2002 se tak podařil v České republice husarský kousek. Byl dovršen složitý legislativní proces, který vyvrcholil nejprve povýšením hřebčína v Kladrubech na Národní hřebčín ČR a později i zařazením hřebčína na seznam cca 250 nejvýznamnějších památek ČR jako Národní kulturní památka. V průběhu roku 2002 byl na seznam Národních kulturních památek ČR zařazen i samotný starokladrubský bělouš (resp. starokladrubský kůň v barvě bílé). Česká republika tak jako jediná země na světě zařadila na seznam svého národního kulturního dědictví živé zvíře. Čeští hipologové jsou rádi, že je to právě kůň. Na starokladrubského bělouše se tak v ČR díváme jako na živé umělecké dílo. Každý, kdo se o koně zajímá, by měl vědět, jak to všechno začalo.
Od objevení Ameriky a po ukončení reconquisty prožívalo Španělsko slavné období, které je nazýváno Siglo de Oro – Zlaté století. Právě v této době se na španělský trůn dostal i významný evropský rod Habsburků. Sňatková politika byla v té době hlavní praktikou posilování moci. A tu Španělsko atakované Anglií a Francií nutně potřebovalo. Proto byla dcera královny Isabely Kastilské a Ferdinanda Katolického – Jana Kastilská provdána za syna Maxmiliána I. Filipa Sličného. Habsburská síla se stala významným mocenským nástrojem. Expanze krve španělských koní do centrální Evropy a mnoha evropských chovů, ale i do Ameriky s politickým uspořádáním Evropy té doby přímo souvisí.
Filip Sličný získal vládu nad zemí v roce 1504, ale záhy zemřel. Ve vládě tak až do roku 1516 pokračoval otec Jany Kastilské Ferdinand. Po něm zdědil nároky nad Španělskem jeho vnuk Karel V. To byl pro krev španělských koní důležitý moment. Karel V. se jako Carlos I stal prvním skutečně vládnoucím Habsburkem na španělském trůně.
Ocitáme se tak v době, která významně zajímá i nás. Carlos I totiž svěřil vládu nad rakouskými zeměmi mladšímu bratrovi Ferdinandovi. Ten se, jako Ferdinand I. Habsburský (*10. března 1503 Alcalá de Henares – Madrid – + 25. července 1564 ve Vídni) stal postupně českým a uherským králem (1526), dále německým králem (od 1531) a nakonec i římským císařem (od 1556). Na sklonku své kariéry koupil Ferdinand I. pro svého syna a budoucího císaře Maxmiliána II. Pernštejnské pardubické panství. Jako třešinku na dortu získal pak císař v roce 1560 od českých stavů i Kladrubskou oboru se zavedeným chovem koní. Dobové záznamy dokazují, že Pernštejnové zřídili koňskou oboru v Kladrubech již kolem roku 1500.
Maxmilián II., který byl korunován českým králem v roce 1526, byl vychován ve Španělsku. Byl mu vlastní španělský královský ceremoniál, ke kterému byli španělští koně nezbytní. Španělská spřežení té doby zcela zastínila tehdy v centrální Evropě používané koně. Maxmilián II. proto zahájil první přesuny španělských koní do Kladrubské obory. Právě Maxmilián se tak v roce 1563 stal oficiálně zakladatelem chovu starošpanělských koní v Kladrubech nad Labem.
Habsburskému dvoru se chtěli ostatní důležití vládci té doby vyrovnat. O koně španělské a severoitalské krve jak pro jezdecké účely rychle se rozšiřujícího jezdeckého vzdělání vysoké školy, tak pro pompézní reprezentativní zápřež, začala být značná poptávka.
Co si ale máme pod přesuny koní té doby představit? Z logistického hlediska je neuvěřitelné, že informace o potřebě koní u dvora v centrální Evropě doputovala nejprve díky již rozvinutému poštovnímu spojení pomocí kurýrů do Madridu. Zde museli být určeni zodpovědní členové dvora za výběr koní. Centrum jejich chovu byla již v té době Andalusie. Vybraní jedinci pak museli dojít do některého ze středozemních španělských přístavů Malagy nebo Cartageny. Cesta do centrální Evropy tak pokračovala přes moře do italského Janova. Z Janova koně putovali pod masivem Alp přes dnešní Slovinsko, jižní Rakousko až do centra rakouské monarchie.
Na území Španělska tak z královských španělských hřebčínů koně urazili nejméně 150 km na pobřeží Středozemního moře. Následovala několikadenní plavba do Janova. A po ní přibližně 1 400 km dlouhý pochod do centra monarchie. Ať to již byla Vídeň, či Kladruby nad Labem.
Z tohoto hlediska je zřetelně jasné, proč musel vzniknout další císařský hřebčín v Lipici. Místo vzniku lipického hřebčína jistě ovlivnil často zmiňovaný krasový podklad zdejšího území. Určitě byl ale hřebčín i důležitou zastávkou pro koně putující z Janova do Vídně a Kladrub nad Labem.
Hlavní město českého království Praha a české země byly v 16. století na okraji panovnického zájmu. Pražský hrad, slavné sídlo českého krále a v minulosti i římského císaře, pustl. Mnoho se nezlepšilo ani po nástupu Habsburků. Sídlo monarchie bylo ve Vídni. Krátkou 20letou epizodu slávy ale přinesl Praze třetí Habsburk na českém trůně Rudolf II. Ten se do Prahy uchýlil na přelomu 16. a 17. století, aby vzdálil své sídlo z dosahu osmanských Turků. Praha. Praha se tak stala centrem monarchie. Svoji slávu zde zažili i Rudolfovi koně. Právě Rudolf II. svým dekretem povýšil v roce 1579 Kladrubskou oboru na Císařský hřebčín.
Důkazem o Rudolfově zájmu o koně vypovídá zpráva tajemníka francouzského krále Jindřicha IV. Pierre Bergerona. Jindřich IV. se obával habsburského vlivu a tak potřeboval sílu a moc středoevropské císařství podrobně poznat. Pierre Bergeron navštívil Prahu v srpnu roku 1600. V dobové zprávě pro Jindřicha IV. tak můžeme číst: „Viděli jsme v Praze velké množství koní, mnozí z nich jsou vynikající a všechny cvičí Ital Pietropaolo, jehož má císař ve veliké oblibě. Prohlédli jsme si stáje a napočítali jich více než dvě stě. Většina z nich pochází z císařských hřebčínů, které jsou rozmístěny po celé zemi. Císař z nich ročně odvádí ke dvoru okolo sta koní.“
V rudolfínském období pak byly na Pražském hradě, hned pod Španělským sálem a Rudolfovou galerií, vybudovány velkolepé stáje. Návštěvníky oslněné sbírkou umění, tak mohl císař udivit i velkolepou kolekcí koní. Dnes jsou právě v těchto stájích umístěny významné obrazové sbírky Národní galerie.
Díky umělecké činnosti mistrů Rudolfova dvora máme i další informace o koních jeho doby. Nejdokonalejším dokladem jsou sochy koní holandského sochaře Adriana de Vriese. Ty sice skončily jako válečná kořist 30leté války ve švédském královském muzeu ve Stockholmu. Praha se ale pyšní alespoň jejich dokonalými kopiemi. Můžeme si tak ověřit, že starokladrubský ceremoniální galakarosiér má skutečně kořeny v rudolfínské době.
Císařský hřebčín následně přežil 30letou válku a i nadále zásoboval, nyní již vídeňský dvůr koňmi. Kladruby byly dodavatelem koní pro ceremoniální zápřež, Lipica dodávala jezdecké koně pro Španělskou školu. Mezi oběma hřebčíny panovala i čilá výměna koní. Starokladrubský bělouš a lipicán jsou tak geneticky příbuznými plemeny. Dvě významné linie lipicána Maestoso a Favory založil starokladrubský hřebec.
Kladrubský hřebčín pokračoval ve svém rozkvětu. Jeho hvězda stoupala nepřetržitě až do začátku 18. století, kdy kult koně za vlády císařů Leopolda I a a Karla VI. vrcholil. Významnou ranou byla ale sedmiletá válka. Důležitá bitva této války mezi rakouskými vojsky polního maršála Leopolda Dauna a pruského krále Fridricha II. Velikého u nedalekého Kolína, skončila v roce 1756 sice pro Rakousko slavným vítězstvím. To nejenom ukončilo obléhání Prahy, ale uchránilo od pádu i Vídeň. Bitva u Kolína byla i největší jezdeckou bitvou té doby. Na Kladrubský hřebčín ale měla fatální dopad.
Rakouští vojáci usídlení v císařském hřebčíně v Kladrubech způsobili 10. července 1757 rozsáhlý požár. Shořel archiv, fara, starý zámek a část stájí. Požárem byla poničena i velká část obce. Bohužel za své vzaly i všechny písemné záznamy o chovu koní. Současné písemné doklady kladrubského chovu proto mapují chov teprve od druhé poloviny 18. století.
Koně ale naštěstí v té době již v Kladrubech nebyli. Azyl našli v nově zbudovaných stájích v dnes slovenských Kopčanech. Jakkoliv je v knihách uváděno, že jejich evakuace byla motivována právě pruským nebezpečím, možná to bylo trochu jinak. Hřebčín v Kopčanech založil manžel Marie Terezie Štěpán Lotrinský. Důvod proč právě sem přesunul koně z Kladrub nad Labem již asi nerozluštíme. Možná bylo motivem dlouho dopředu předvídané pruské nebezpečí, snad lépe uvěřitelná snadnější dostupnost vídeňského dvora, možná ale i nespokojenost s neloajalitou českých stavů, která se promítla do nezájmu o investice do od Vídně vzdálených Kladrub. Pro starokladrubské koně ale Kopčany znamenaly významnou pomoc při překonání jediné skutečné déle trvající existenční krize.
Po požáru hřebčína v Kladrubech zažívaly Kopčany vzestup. Na záplavových nivách řeky Moravy u Holíče (tehdy Uhersko, dnes Slovensko) vznikl překrásný stájový komplex. V současném Slovensku se jedná o jediný císařský hřebčín. Dlouho to ovšem vypadalo, že pro zchátralost bude stavba definitivně ztracena. Naštěstí se i na Slovensku objevili správní lidé ve správnou chvíli na správném místě a zdá se, že po mnohaleté devastaci je celý areál na správné cestě k záchraně.
Umístění hřebčína do Kopčan se ovšem ukázalo jako nepříliš šťastné. Koním se v Kopčanech nedařilo. Na často Moravou zaplavovaných pastvinách byli sužováni mračny komárů. Vídeňští hipologové uznali chybu. Na konci 18. století byl kladrubský hřebčín rekonstruován do současné podoby a starokladrubští koně se vrátili do Kladrub nad Labem.
Starokladrubský hřebčín je tak nejstarším nepřetržitě provozovaným hřebčínem na světě. Ještě větším zázrakem je zachování kontinuity starokladrubského stáda. To v 19. století ještě přežilo další rakousko-pruský konflikt. Ve 20. století pak i bouřlivé období boření starého Rakouska, kdy bylo v nově vzniklém Československu po roce 1918 likvidováno vše, co rakouskou monarchii připomínalo. Koně v hřebčíně přežili II. světovou válku a přechod fronty těsně před koncem konfliktu. V neposlední řadě jako zázrakem i 40 let komunistické moci, která z ideologických důvodů důsledně likvidovala vše jakkoliv spojené s feudalismem.
Že se to podařilo, je výsledkem hipologické prozíravosti mnoha jednotlivců. Patřil mezi ně nejenom první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk tím, že přejal k prezidentskému ceremoniálu Československa i císařské spřežení, ale i celá plejáda osobností české hipologie.
Po změně společenského systému v roce 1989 pak vznikla myšlenka státní ochrany plemene a uznání starokladrubského koně jako jediného původního českého plemene za unikátní Národní kulturní památku. Za tímto úsilím stojí především tehdejší ředitel MVDr. Norbert Záliš. Právě v jeho éře se podařilo vrátit starokladrubského bělouše i k jeho původnímu účelu. K ceremoniálním účelům si je zakoupil dánský královský dvůr.
Dánsko je tak pravidelným odběratelem starokladrubských koní. Dánský královský kočár i dánské oficiální šestispřeží starokladrubských běloušů bylo i součástí oficiálního otevření rekonstruovaného hřebčína v květnu 2017.
Starokladrubský kůň se dnes chová ve dvou barevných modifikacích. Bělouš je Národní kulturní památkou, geneticky slabší vraník pak pouze Kulturní památkou.
Je to mohutný kůň majestátného vzhledu, s výrazným kadenčním klusem. Ten umožňoval dokonalou prezentaci císařského spřežení nejenom na městských komunikacích, ale především na venkovských cestách plných výmolů.
Hřebci dosahují páskové výšky 175 – 180 cm, obvod hrudi 200 – 205 cm a obvod holeně 22 – 23 cm. Váha koně se pohybuje v rozmezí 650 – 700 kg. Klisny jsou konstitučně jemnější. Plemeno tak patří k nejmohutnějším teplokrevníkům.
Bílé stádo dnes tvoří dvě základní linie Generale a Generalissimus. Obě založil významný hřebec General, který se narodil v roce 1787 v Kopčanech a byl synem hřebce Imperátor (1775). V průběhu staletí pak byla krev osvěžována jak lipickými hřebci, tak přímo i arabskými koňmi kmene Shagya. Dále existuje v chovu ještě linie Favory, založená hřebcem Favory-K (*1938 – Bábolna). Slabší linií je linie Rudolfo, kterou založil lusitánský hřebec stejného jména (po Eneas) narozený v roce 1968 v Portugalsku.
Pro vrané stádo je pak základní linie Sacramoso. Zde je zakladatelem hřebec Sacramoso olomoucký z arcibiskupského hřebčína v Olomouci narozený v roce 1800. Z této linie je pak odvozena i samostatná linie Solo. Druhou důležitou linií je pak linie Napoleone (zakoupen v Římě v roce 1853). Lipický hřebec Siglavi narozený v Djakovu v roce 1946 pak založil linii Siglavi. A konečně poslední vranou linií je linie Romke založená fríským hřebcem Romke, narozeným v roce 1966 v Holandsku.
Použití hřebce jiného plemene bylo završením rekonstrukce vraného stáda. Ta trvala téměř 40 let a jen dokazuje přísloví o tom, že dorůstání lesa trvá přibližně o 100 let déle než jeho kácení. „Kácení“ vraného starokladrubského koně bylo způsobeno nejenom ekonomickou krizí 30. let a úspornými kroky státu. Svoji roli sehrál jistě i odpor ke katolické církvi, jehož ceremoniálu byl vraník důležitou součástí. Starokladrubští vraníci byli zachráněni na poslední chvíli v průběhu II. světové války. Geneticky se však 15letá přestávka v chovu nesmazatelně podepsala a i proto nebyl vraník zařazen do seznamu Národních kulturních památek. Tuto výsadu má pouze bělouš.
Národní hřebčín v Kladrubech nad Labem prošel v posledních letech rozsáhlou rekonstrukcí, hrazenou z prostředků Evropské unie. Cílem rekonstrukce bylo nejenom navrátit budovám v Kladrubech jejich původní lesk, ale měla být i dalším důležitým krokem ve snaze ČR o zapsání celého komplexu Lidé, koně, krajina v Kladrubech nad Labem na seznam světového dědictví UNESCO.
Právě spojení Lidé, koně, krajina je světově unikátním a opravňovalo optimistický pohled k zisku zápisu mezi kulturní klenoty světa. Tento krajinný unikát přes pět století budován k chovu koní dokládá svoji jedinečnost i půvabnou zvláštností. Hlavní osy důležitých komunikací areálu se nestýkají u dveří zámku, jak tomu ve stavitelství těch dob bývalo zvykem, ale důležité tangenty se potkávají u dveří kladrubských stájí. Od 16. století je pak hřebčín v podstatě jedinou životní náplní i všech obyvatel obce a tak i spojení Lidé má své oprávnění.
V současnosti je plemeno starokladrubský kůň cizím genetickým vlivům uzavřeno. Na světě je okolo 2000 příslušníků plemene a svoji oblibu si drží i v disciplíně spřežení. Českou republiku reprezentovali starokladrubští koně v roce 2014 na Světových jezdeckých hrách v Normandii a o čtyři roky později i v Tryonu.
Od soboty 6. července 2019 je tak celý krajinný komplex Národního hřebčína v Kladrubech nad Labem pod další významnou ochranou. Tu mu zajišťuje seznam největšího světového kulturního dědictví. Současný management hřebčína v čele s Ing. Jiřím Machkem si tak zajistil ve staleté historii hřebčína významné místo. Gratuluji.
V závěrečné galerii si můžeme napříč staletími dokázat, že starokladrubský kůň si označení národní kulturní památka zaslouží. Jeho prostřednictvím můžeme nahlédnout až na samý okraj renesance.
Ing. Cyril Neumann