Již v prosinci roku 2020 jsem v blogu Jezdec uveřejnil příspěvek o sochách holandského sochaře Adrian de Vries, který sloužil nejprve na dvoře Rudolfa II. a po jeho smrti pracoval i pro Albrechta z Valdštejna. Adrian de Vries věnoval svůj život Praze, kde také v roce 1626 zemřel. Pohřben je v kostele sv. Tomáše na Malé Straně. V podobě uveřejněné na blogu Jezdec naleznete text i fotografie i v aplikaci Po stopách koní v Praze, která je volně dostupná v obou operačních programech mobilních telefonů. Pokud bychom ještě podrobněji studovali osobnost holandského mistra dozvíme se, že na počátku své kariéry v 80. letech 16. století pracoval pod vedením florentinského sochaře Giambologni, který je autorem, v blogu již také obdivované, jezdecké sochy Cosima Medicejského.
Pražské sochy holandského mistra, které dokonale dokumentují i podobu starošpanělských koní Rudolfínské doby jsou však pouze kopiemi. Originály, ještě téměř zářící novotou, odvezli z Prahy již v 17. století Švédové. Ti v samotném závěru 30leté války Pražský Hrad i Malou Stranu dokonale vydrancovali.
Verdiktem pro cenné umělecké poklady shromážděné na Pražském hradě Rudolfem II. a pokynem k zahájení celé loupeživé akce podzimu 1648 byl požadavek švédské královny Kristýny. Ta na švédském trůně nahradila v bitvě u Lützenu padlého otce Gustava II. Adolfa. V létě 1648, na sklonku 30leté války, nařídila svým velitelům vzít pověstnou sbírku Rudolfa II. pod „švédskou ochranu“.
Připraven tak byl plán převozu uměleckých skvostů po Vltavě a Labi do Meklenburska a následně po Baltském moři do Stockholmu. Shromažďování cenností probíhalo již od léta, kdy Švédové levý břeh Vltavy ovládli. Celkově bylo z Prahy odvezeno přes 500 obrazů (díla Leonarda da Vinciho, Rafaela, Tiziana, Rubense či Dürera), 70 bronzových soch a stovky indických kuriozit a vědeckých přístrojů. Obětí drancování se staly sbírky i mnoha dalších malostranských a hradčanských paláců. Vyloupena byla také Rudolfova knihovna a do Švédska odvezena i dnes nejznámější kniha této sbírky Ďáblova bible. Švédové loupeživou akcí demonstrovali nesouhlas s dosaženými dohodami Vestfálského míru, který ukončil 30letou válku. Paradoxem je i to, že tato listina byla všemi zúčastněnými stranami podepsána 24. října 1648, pouhých 24 hodin po ukončení pražského drancování.
Loupeživý plán vyšel dokonale. Sbírky byly koncem listopadu přepraveny nejprve do pevnosti Dönitz na hranicích Meklenburska, Dolního Saska a Pomořanska. Zde přečkaly nejhorší zimu přelomu roku 1648 a 49 a jakmile to počasí dovolilo, pokračoval drahocenný náklad na cestě do Stockholmu. Sem dorazil 14. dubna 1649. Umělecké skvosty z Prahy pak byly rozmístěny do královských paláců. V průběhu staletí však řadu z nich čekaly další poutě, a tak dnes zdobí cennosti Rudolfa II. i další galerie a zámky po celé Evropě.
Nás ale zajímají bronzové plastiky Adriana de Vriese a především jeho koně, které obdivujeme ve Valdštejnské zahradě. Jak je napsáno na štítcích pod kopiemi soch jsou v současnosti umístěny v zahradách královského paláce v Drottningholmu na předměstí Stockholmu. Pokud tedy chcete vidět originály Vriesových soch, musíte do Švédska. Z centra Stockholmu je již Drottningholm snadno dosažitelný městskou hromadnou dopravou. Počítejte ovšem s tím, že za zpáteční lístek zaplatíte téměř 200 českých korun. I když se jedete podívat na poklady uloupené z Prahy, žádné válečné reparace se na Čechy nevztahují.
Drottningholm stojí, jako celý Stockholm, na břehu rozsáhlého jezera Mälaren. Je nazývám Versailles severu. Již při prvním pohledu je jasné, kde získali zahradní architekti inspiraci. Původní letní sídlo královské rodiny bylo navráceno svému účelu a od roku 1981 je i soukromou rezidencí královské rodiny. Samotný palác je prostorným světlým zámkem, kontrastující s poněkud ponurými místnostmi královských komnat v centru města. Současná podoba paláce je z roku 1699, ale stavba probíhala již od roku 1662. Komplex byl postaven na místě renesančního zámečku a sochy Adriana de Vries se projektantům právě hodily. Postupně byly umístěny do center symetricky vystavěných záhonů, cest a kašen. Hned u vstupu do paláce stojí Vriesova socha Kentaur Nessus. Dlužno dodat, že ve Valdštejnské zahradě se vyjímá výrazně lépe. Centrem drottningholmské zahrady je pak Herkulova kašna, které vévodí Herkules s kyjem, nám známý z ostrůvku uprostřed jezírka Valdštejnovy zahrady.
Ale nejvíce jsme se těšili na oba koně. Za nimi především jsme do Drottningholmu dorazili. U vstupu do zahrady nás na pravém okraji rozsáhlé terasy přivítal tak důvěrně známý Vriesův kůň bojující s hadem. Druhý kůň, s vysokou akcí tolik ceněnou právě na starokladrubských koních, je umístěn na druhé straně dobrých 200 m široké palácové terasy. Ale ouha. Tato část zahrady již přiléhá k soukromé části paláce. Veřejnosti je nepřístupná. Nepomohlo ani naléhání u palácových kustodů. Za drátěnou hranici nesmí nikdo vstoupit a basta! Potvory zlodějský švédský. Nejprve to ukradnou a pak to ani nedovolí prohlédnout. Tak alespoň fotografie z okna paláce. Ještě že máme Valdštejnskou zahradu a v ní od roku 1905 i rozsáhlou sbírku kopií Vriesových soch. Na Malé Straně jim to sluší výrazně lépe.
Cyril Neumann